Expedice Apulie, 27.3.2026 - 5.34.2026

Účastníci: Olga a Pavel Neumannovi, Šárka a Dominik Holakovští, Františka a Vilém Cvrčkovi, Jindra a Josef Porkertovi, Yoda Catley Ranch.

Pátek, 27.3.2026

Expedice vyráží ze dvou startovních míst (Otročín, Liberec potažmo Praha) prakticky ihned po ukončení školního vyučování. V rámci výcviku v otužilosti osádek a snad i základních karanténních opatření první noc Středočeši tráví v Tarvisiu, kde to s otužilostí poněkud přehnali, zatímco zbytek výpravy exploatoval bydlo v Udine. Fotky zde.

Sobota, 28.3.2026

Dlouhatánský přesun po východní straně italské boty jsme stále ještě realizovali odděleně, abychom si nepřebírali řidičské zlozvyky. Severská část výpravy se stavila v Gradaře, cesta Středočechů proběhla bezmála v utajení, když nepočítáme autorská fota zde.

Neděle, 29.3.2026

Dopoledne se vyspává po dlouhé cestě. Teda vyspávají jen někteří, jiní (Šárka, Fanča a Pepa) obětavě na devátou jeli k Lidlu na mohutný nákup potravin. Oběd - kuře na paprice - vyšel jak měl, Vilíkovi posloužil i jako snídaně.

Poo žádné dlouhé odpočívky, vyrážíme na Castel del Monte. Uhrančivý osmiúhelnííkový hrad jsme dobyli pěšky jdouce, omladina (furt se mi dere "děti", ale už to musím opustit) prošla vnitřek a prozkoumala všechny zákonitosti. Je tedy třeba explicitně připomenout, že fotky interiéru vytvořil Vilém. Dle svědectví Šárky a Fanči - bylo to hustý a moc zajímavý. Pro některé z nás bylo zajímavější, že hrad hlídali 3 psi, ale ke konfliktu nedošlo.

Další zastávkou byla katedrála v Trani - místo posledního odpočinku sv. Mikuláše Poutníka. Trojitý románsko gotický kostel s famózními varhanami a jinak prostou výzdobou je překrásný z venku i zevnitř. Procházka po molu umožnila množství pohledů na katedrálu i kostel sv. Dominika, bylo velmi těžké nefotit. Album z dnešního dne je zde.

Večeře sudená (nakoupili jsme s Šárkou a Fančou ráno suroviny), po večeři lítý turnajový souboj v minipexesu. Starci zvítězili (já za to nemohl).

A pochopitelně autorský pohled členů výpravy na dnešní den je zde.

Pondělí, 30.3.2026

Děsně brzy vyrážíme, neb máme na Vesuvu časovku, logicky z toho plyne, že bychom se neměli mačkat. Skutečnost byla poněkud odlišná, ale to je i z fotek patrné. Z parkoviště, které je zhruba 3 km cesty pod vrcholem, pro línější jezdí sada autobusů, mikrobusů ba i taxíků. Spořiví Češi kráčeli pěšky, nelze říct, že všichni z toho měli radost, ale každopádně jsme to zvládli a obrovitou čmoudící jámu jsme dobyli. Nahoře byli hnedle 3 stánky s pohledy ba dokonce jeden s poštovní schránkou! Staromilci z výpravy toho využili a někteří se naučili i psát adresu, tak moc edukativní ten výstup byl.

Z Vesuvu jsme seběhli k vozům již poměrně fofrem a sjeli do Herkulanea a trochu pobloudili při hledání parkoviště, ale to nám vynahradila vynikající "restaurace" - když viděli Yodu, zahnali nás "na zahrádku" a zaházeli nás rozsáhlým jídelním lístkem. Pizzaři byli nasyceni, těstovináři nakonec skoro taky. A nápojů dostatek. Jen teda přinášení potravin se neobešlo bez obdivných oblouků, jimiž obsluha obcházela Yodu.

K jediné diskriminační situaci došlo při vstupu do archeologického parku Herculaneum, kde Yoda byl upozorněn, že nesmí šlapat na mozaiky. Bylo mu to ale celkem ukradený. Prolezli jsme skoro všechny komůrky včetně komůrek s kostlivci, podivili se nad kvalitou bydlení na přelomu letopočtu, a učtváni jsme zrušili cestu do Paesta původně plánovanou, ale už patrně nezvladatelnou.

K večeři svíčková, po ní piškvorkový turnaj. Starci zvítězili (ne mou vinou)

Album fotek zhusta panoramatických zde, špičkové reflexe členů výpravy zde.

Úterý, 31.3.2026

První mokrý den a dle předpovědi rozhodně ne poslední. Nevstává se, protože po včerejší dřině si všichni zaslouží dlouhý spánek, teda všichni krom nákupní hlídky, ta si odřela svoje tentokrát v Penny.

K obědu vaříme brkaši s obalovaným kuřecím stejkem, byl sice bezmála průhledný, ale nikdo si netroufnul si stěžovat. Poo je chvilka klidu, aby si mobily taky užily a hlavně venku fakt leje. Ve 14:00 vyrážíme do Bari a dokonce se nám povedlo hned na druhý pokus trefit parkoviště. Leje naprosto surově, chodníky se proměnily v potoky vystlané perfektně položeným mramorem. Uličky se skutečně vlní naprosto nečekaným způsobem, kdyby nebyly tak zasviněný auty, nepořádkem a lidmi s deštníky, bylo by to milé bludiště. Takto jsme poněkud trpěli nesnadnou orientací v opravdu hustém dešti.

Bazilika sv. Mikuláše je ale opravdu parádní kostelík s nádherně vymalovaným stropem. Vlastní hrobka je pravoslavně výstavná, mě osobně zaujala ikona víc než náhrobek.

Naopak katedrála sv. Sabina je vnitřní výzdobou prostší, ale velmi důstojná. Logicky největší ohlas měly odhalené základy původního chrámu z 5.stol., který byl v 9.stol. zničen Vilémem II. Sicilským. Novostavba vznikla v 11.-12. stol. Hrobka s. Sabina mírně připomínala sloupořadím mešitu v Cordobě. Jen taková perlička - vstupenka kombinovaní s muzeem je levnější než pouze do katedrály...

Finále proběhlo v restauraci, kterou vybral Vilém. Původně říkali, že pes dovnitř samozřejmě může, no problem. Když ho viděli, začali vynášet stoly ven, naštěstí přestalo pršet. Dostali jsme drobný zob, dýško bylo vyšší než útrata, ale bavili jsme se dobře a všichni si i pochutnali.

K večeři krupička, veliký succes. Po večeři mládež pobila starce ve skládání puzzle, takže zítřejší nádobí holt myjeme my.

Album fotek opět hodně panoramatických zde, odraz nálady osádky zde.

Středa, 1.4.2026

Ráno pod vlivem potopy vedle krbu, ze stropu kape. Napsáno domácímu, prý se to stává... Dopoledne flákací odpočinkové, někteří dokázali v 11 přijít k obědu přímo z postele bez snídaně (ušetří se). K obědu červená omáčka s barevnými těstovinami (vybrala Fanča, neb tam byl modrý králík krom jiných tvarů), trochu zbylo i na večer, protože Vilém ještě nechytil dech.

Hlavní atrakcí dneška byla jeskyně Grotta di Castellana, asi největší jeskyně Itálie. Tři kilometry pod zemí, síně obrovité, krápníků visících i stojících nepočítaně, od malých prcků po obrovitý totem. Třešínkou na dortíku je Grotta Bianca, poměrně velká prostora plná krápníků čistě bílých, podle všeho alabastrových. Cesta zpět je sice stejná, jako cesta tam, ale protože je zpět, je úplně jiná a vidět jsou úplně jiné objekty v naprosto odlišných barvách. Venku pršelo mocně, uvnitř jen trochu.

Z jeskyně jsme zajeli do Alberobella, aby děti viděla trully. Protože lilo jak z konve a byli jsme durch, bylo potřeba všechny zahřát a tak jsme dali zmrzku. To byl asi nejlepší zážitek, měl jsme ten dojem. Vilém si stěžoval, že je tu fakt hrozně mokro, jak sem mohou lidi jezdit k moři... V tom si s Yodou vysloveně dobře rozuměl.

Po večeři trurnaj v prší - mladí to prdli.

Především úchvatná jeskyňka, pak trochu trully, zde. Imprese členů výpravy zde.

Čtvrtek, 2.4.2026

Třetí den trvání tlakové níže Erminio, už nám dost leze krkem. Vilém dokonce přestal být překvapen deštěm a už s ním patrně trvale počítá. Rozhodli jsme se pro mírně klidový režim a jeli prozkoumat Monfettu. Teda tak šeredné město, to by jeden pohledal. A přitom mají spousty možností, jak se zkrásnět. Mají nábřeží, které mohlo být uklizeno. Mají staré město, kde pro špatně zaparkovaná auta nejde odbočovat. Mají spousty prastarých kostelů, navštívili jsme jen 2 (dóm sv.Konráda a katedrálu sv.Marie) a oba byly moc pěkný. Děsně moc tam pršelo a dlažba vytvářela stejné potoky jako v Bari, inu dlažba nebyla úplně vsakovací.

K obědu gulášová polívka z hovězího zbytku, vepřový guláš z dovozu s bramborovými knedly. Obojí povedené, ale zbylo. Po chvilce odpočinku proběhl výtvarný seminář, po dvouhodinové dřině vznikla sada velmi povedených děl, teď už jen najít aukční síň.

Odpoledne druhá cesta do Monfetty, trochu jiná procházka po břeho moře, kochání se vlnami, na chvilku puštěný pes. Dokonce na chvilku přestalo lejt. Ukončeno nákupem ve třetím nákupním centru, snad už máme konečně vše.

Večeře studená se zbytky od oběda. Potí žádná soutěž, protože by děcka zase prohrála a ono je to nádobí prostě nebaví.

Něco málo fotek ze zde, trudný pohled na svět očima zmoklých dětí pak je zde.

Pátek, 3.4.2026

Tlaková níž polevila, vstáváme do suchého dne (i když párkrát trochu krápalo). Vstáváme bezmála za tmy, řekl by Vilík, snídaně se podává v půl osmé. Na dnešek je plánován dlouhý výjezd na okraj Gargana do Mont Saint Angelo, proto tak časně.

Jízdu popisovat nemá moc cenu, jsme stále konsternováni podivuhodnou italskou interpretací dopravního značení vertikálního i horizontálního. Jindra se s tím nesmířila nikdy, přitom moje teze, že značky jsou jen pro začátečníky, věc poměrně dobře vysvětlila.

Staré město MSA by bylo půvabné, kdyby jej nepřekopávali v rámci velkého skoku z doby románské do 21.století. Naším cílem byl kostel Sv. Archanděla Michaela (theologická debata o tom, zda může být archanděl svatý, se nedostala k nějakému rozumnému výsledku), tedy především jeskyně z 5.století. Snad proto, že je Velký Pátek, jsme zde skoro sami. Naše vzpomínky na fronty před bezmála 20 lety se ukázaly jako naprosto neaktuální. Fotky v jeskyni jsou na dlouhý čas, jejich ostrost není z nejlepších, ale snad to nějak náladu místa zobrazuje. Počátky křesťanské církve jsme měli jak na dlani.

Samostatným zážitkem pak byl oběd. Že bude profesionální, ergo v hospodě, jsme věděli předem, že bude v zimě v igelitovém přístěnku, to už úplně jasné nebylo. Většina výpravi volila turistické tedy dvouchodové menu (primo i secondo), které vyšlo finančně nejlépe. Je pravdou, že pro některé to byl poměrně velký nápor na žaludek, ovšem třeba Dominik se s tím popral naprosto famózně. I Yoda se hlásil do soutěže, byl však odmítnut, krom jiného i proto, že cenovka nebyla z nejnižších.

Po obědě jsme měli původně lézt na Monte Calvo, kde jsem třeba já čekal setkání s místními květinkami. Ale dost fest foukalo, báječně jsme zmrzli v hospodě a tak bylo rozhodnuto, že se vracíme do baráčku. Zde večer proběhlo poslední kolo soutěží - tentokrát jsme byli nuceni napsat, co jsme který den viděli a co koho zaujalo. A zjistili jsme, že tak dlouho to v paměti ne každý udržel.

A balíme. Nasadili jsme rakev na chrudoše a začali hledat zapadlé ponožky či slipky.

I dnes každý přispěl svým vlastním originálním pohledem do společné pokladnice zážitků - zde.

Pár fotek pak je zde.

Sobota, 4.4.2026

Již odděleně se vracíme domů, opouštíme studený deštivý jih, před námi jásavě modnré nebe, teplota kolem 20st. Ne nadarmo jsme se stavili v Gabicce Mare exploatovat vlny,teda jen Fanča, do jisté míry i Vilém.

Odtud již spěcháme do San Marina ubytovat se a hlavně dobýt všechny 3 hrady, povedlo se i s večeří, kterou jsme opravdu ale opravdu potřebovali.

Přestože jedeme již odděleni, výprava nadále vypovádá o náladě a zážitcích uměleckou formou svých báječných fotek, bude se mi stýskat. Dnešní den je zdokumentován zde.

No a pár fotek z naší části výpravy pak je zde.

Neděle, 5.4.2026

Obchvatem se obě části výpravy (část Brenner, část Taury) dostaly do svých domácích obydlí, věřím, že všichni si oddechli, ta cesta nebyla snadná. Ale že jsou všichni dokonalí borci, vyjádřili i posledním fotoposelstvím. Soudím, že přinejmenším jako fotografové jsme všichni fakt dobří.

Ujelijsme 4850 km.

Zaplatili jsme:

- benzín: 9.735,-Kč (holt je ta krize)
- parkování: 889,-Kč
- dálnice Itálie: 8.949,-Kč
- dálnice Rakousko: 1070,-Kč
- vstupné všeho druhu: 9055,-Kč
- potraviny všeho druhu: 17.976,-Kč
- bydlení : 51.981,-Kč

Příští expedici zdar!