Z Ruprechtic vyjíždíme v 8 ráno, ach jo, sbohem prázdninové vyspávání...
První zastávka u sochy Krista Krále, je opravdu velmi vysoká. Druhá zastávka v McDonaldu, protože jíst se musí. Pak už Dargobadz, domek letniskowy, no v zimně bychom tu asi být nechtěli. Největší radost má Yoda, zahrada má hektar. Ale je 32 ve stínu a v tom se prostě běhat nedá.
Po kratičkém vybalování jedeme hledat moře. Není to úplně snadné, většina zdejších cest má čistě písečný povrch a rozhodně nepatří k nejširším. Moře jsme našli, bohužel zde rovněž stavějí hotel, přesněji - řadu hotelů. A v tom nepořádku se motají prodavači všeho z ryb, sluniči i koupači včetně jejich psů (Yoda zůstal doma). A ve vodě ryby sebevrazi, ovšem je teplá a písek příjemný.
Večerní program - západ slunce ve Svinoústí - byl zrušen pro všeobecnou únavu. Netřeba se divit, když tak složitě honíme pantofel.
Několik fotek zde.
Ne, že by se muselo vstávat nějak krutě brzy, ale i tak došlo k hartusení, když i 15 minut po budíčku v 9 se na bidýlku nehnulo stéblo. Věděli jsme, že cesta nebude snadná, neb zde patrně nějakými specifickými frekvencemi kolabují navigace, ovšem posádka to nebrala zpočátku v potaz. Ale po nějaké době se všichni nějak nasnídali a vycestovali jsme.
Prvním cílem byl skanzen ve Wolinu. Vilíka hned u vchodu zaujal veliký roh, evidentně věděl, k čemu je, patrně už si potřebuje chystat výbavu a z něčeho se pít musí...I přes velkou spoustu dreků Fanča vydržela a fakt jsme koupili jen lístky. Chvíle váhání u čerstvých placek v pravěké peci pečených, ale starověcí Slované karty neberou a bylo tak vše vyřešeno.
Jestliže do Wolinu jsme jeli jen s jednou drobnou objížďkou, tak do Kamene Primorskeho to bylo podstatně dobrodružnější, navíc evidentně uzavírek bylo všude jak maku a na uzoulinké silnici se mačkalo v pomalém štrůdlu poctivě 1/3 všech polských vozidel, takže těch cca 30 km jsme za pěknou hoďku a půl zvládli.
V Kameni Pomorském byl plánovám oběd a i když to nebylo u McDonalda, tak stejně 2 burgery a 2 pizzy, takže vlastně zase fastfood, i když se to tak nejmenovalo. A polívku neměli.
Od hospody jsme prošli kouskem města, které je poněkud panelové. Ale katedrála cihlová má asi nejkrásnější varhany, co jsme kdy viděli. A nejen varhany, teda, je to pěkný kostelík, i z venku, na to, že je to cihlák, je fakt krásně gotický. Bohužel původní výmalba se nezachovala, mohla být stejně jak varhany náramná.
Od kostela pak pochodujeme na molo, vedoucí přes zátoku (v ní se úžasně mezi leknínama vyjímala pixla od koly) do rákosin. Vedlo k padnutí a vlhko k druhýmu padnutí, soudíme, že rákos necháme rákosem a vracíme se k autu. V9me, že cílem je něco nakoupit + benzín a moře, plavky máme.
Ovšem ukázalo se, že se jedná o poměrně náročnou úlohu, ve štrůdlu aut pokračujeme celou cestu k obci Dziwnów, čímžto pádem jsme se obávali odbočit k Biedronce, Žabce či jinému sklepu a nakoupili jsme jen ten benzín. Veškerá legální parkoviště ba i plochy jakékoli, kam bylo lze auto odstavit, byly beznadějně zaplněny, někde možná dokonce i do patra. A tak jsme vzali zavděk lesní pěšinou u hřbitova, tichoučce auto opustili a běželi se koupnout. Na pláži hlava na hlavě, ale hodinové cachtání posádce zdvihlo náladu.
Cestou zpět jsme zastavili v jakési noname vesnici, kde ale byl otevřený krámek. V něm sice především chlast a led, ale kus uzeného, kus melouna a pití jsme nakoupili (původně bylo na zítra, ale to teda nevyšlo), takže o večeři bylo postaráno. A rovnou jsme se usnesli, že už zase na večerní program nejedeme, protože je horko a vůbec.
A tak jsme večer strávili pojídáním večeře a čuměním. Pravda, Fanča má nějaké knihy (Vilík se s tím netahá), ale jsou jen ku kotvení zavazadel.
Jo, úplně na konci cesty při couvání jsme přehlídnul šutr a zadní pravej blatník je k výměně.
Pár fotek je zde
Přesouváme se do nového bydlení, nedaleko Wismaru. Konečně vidíme maják ve Svinoústí, dvakrát odložený pohled, vidíme i onen prastarý větrný mlýn, co se po něm zátoka zove. Brodíme se v chaluhách, kolem nás skoro žádný racek, jen vrány šedivky. A spousty lidí už teď, po ránu. Ještě chvíli svítí slunko, ale mraky se honí a deštík jistě přijde.
Oběd je naplánován do Wolgastu, měli jsme původně sledovat vztyčování mostu, ale děti to viděly v Americe a na nějakej německej mostek nebyly zvědavé. A hlad už byl veliký, tak veliký, že jsme dokonce navštívili opravdickou restauraci. Oběd byl prostě pořádný, ne, jako když to vařím já. To by si nedovolili nechat ani špagetu...
Ve Wolgastu jsme prohlédli ještě i tu katedrálu, když už jsme tam byli. A na věž vylezli, 184 schodů zvládli, zvonění vydrželi, 7 eurů cash zaplatili. Prostě samé dobré výkony.
Ještě než jsme objevili ubikaci, stavili jsem se ve Wismaru v Aldi (teda jen Fanča mi pomáhala nakupovat), aby bylo co večeřet. BArák jsme našli natotata, jen teda byl zamčenej a klíč nebyl ve studni, ale v obálce v tajné schránce ve Wismaru. Najít tajnou schránku nebylo vůbec snadné, i když to bylo cca 100 metrů od Aldi... Ale pak už to všechno bylo dobrý.
Děti mají každý svůj pokoj s obrovskou postelí, Fáňa má dokonce křišťálový lustr. Každý má TV v pokojíku, to se to bude vstávat. Kuchyň vybavená královsky, nože tupé jako obvykle, musím sebou vozit brousek, vím to léta, ale zapomínám.
Po večeři (panenka žehnutá narychlo, rýže) ještě pochod k moři, které vyvrhuje smrduté chaluhy a medůzy, které přiměšly Fanču přestat brodit. A je přesvědčena, že ji užahají.
Večer Noc na Karlštejně, protože babička má ráda.
Několik fotek je zde
Konečně den regulérně průzkumný, kulturně zaměřený. Tedy - otrava.
Jedeme do Schwerinu, cesta dobrá, je to kousek. Zámek - prostě krása. POvedená stavbička, i Vilík pravil, že by tu dokázal bydlet. Ptal jsem se, zda by ho uměl i luxovat, ale odvětil, že na to by měl sluhy. Má to rozmyšlený, chlapec, je evidentně správě vedenej. Velkým překvapením mi bylo, že děti relativně nadšeně šly i do parku, i když na platan Fanča hleděla nevraživě a na jmého si nevzpomněla. A Vilík pevně v žití se setkal s habrem. Nebyla to zbytečná cesta. Celkový pocit - líbilo se jim to.
Vracíme se přes Aldi, kde nakupujeme s Fančou již naprosto zkušeně, trefíme i do skrytých zákoutí a tedy najdeme i ochucenou minerálku. Včera to rozhodně neměli. A tím pádem k obědu bylo špagetové kuče, mňamka, nezbylo nic.
Odpoledne jedeme k moři, je nám doporučen ostrov Poel, tak to zkoušíme. No, asi doporučitel tam byl jindy, no. Ale děti budovaly pískové sochy - Vilík hrad, Fanča McDonald. A pes na chvíli ulehl. Takže vlastně dobrý. Do vody je to netáhlo, Vilíkovi bylo zima a Fany viděla medůzu.
Z poletického ostrova Poel jedeme exploatovat Wismar, kde dnes již druhým dnem probíhá Schwedenfest. Netušíme, oč jde, ale lidí a atrakcí včetně živé hudby je všude plno, parkovat není moc kde, zvláště pak to auto najít nebylo snadný (zoral jsem to já). Ovšem zničený chrám Sv.Marie a i obnovený chrám sv.Mikuláše, jakož i rozkošná mostecká prasátka, nám dali zapomenout na znavené nohy. A zmrzka, samozřejmě, opepřená ještě navíc společnou fotkou s mědvědy...
Večer nebyl kulturní program, polovina osádky padla.
Několik fotek je zde
Lübeck. Jedeme konečně za Dagmar - zde se, ještě jako Markéta Přemyslovna - vdávala za Waldemara II. Dóm = katedrála sv.Mikuláše je opět cihlový, gotický a moc pěkný. Aktuálně je tedy luteránský, ale neublížilo mu to. Pochodujeme starým městem k radnici a padáme na záda v Marienkirche, ovšem běží tam mše a tak se nemůžeme zdržet a kochat se příliš. Dojdeme až na náměstí Koberk, rozplýváme se nad, no vlastně před, původní neporušenou zástavbou krásných domků. A vedle hnedle zase velekostel, ovšem zavřený. Otevřeno má KFC, kde nás Vilík učí nová jídla, kdežto Fany si přes ulici pořizuje svou kalsickou Margaritu, ale úplně čerstvou před očima pečenou. Yoda ochutnal ode mne kuřecí cripsy,ovšem nějak mu to neudělalo dobře. Já, samozřejmě, vydržím všechno.
Z Lübecku razíme opět k moři, Jindra tam objevila psí pláž v obci Brucke, teda nejen psí, ale pěknou. Však se taky za parkoviště platí cash i v neděli, tak je třeba s těmi turisty zatočit. Dětem je chladno, navíc zase viděli medůzu, už se ani hrady nestaví, jen žabky vrhají.
Doma vaříme krůtí stejky tak trochu spíš dušený, protože prostě tu není úplně perfektně vybavená kuchyň. Ale nikdo výrazně neprotestoval, všichni se dostatečně bojí.
Večer ještě jedeme na molo do Wendorfu, což je v podstatě čtvť Wismaru. Západ slunka tak úplně nevyšel, ale zas ošklivý to nebylo.
Několik fotek je zde
Den přesunovací, tedy automobilový. Již včera nám vypověděla službu navigace, asi jsme na neprobádaném území, které zvládají mapy.cz jakožto pirátský nástroj asi. A nebo s naraženým blatníkem auto ztratilo svou identitu a hledá si novou. Ale ani mapy.cz se nedokázaly srovnat s překopávkami cest okolo zbytků hradu v Ribe, tam musela pomoci jen hrubá síla.
Hrad Ribe - za stále funkčním vodním příkopem - byl patrně rozebrán na cihly (jasně, že je cihlový jako všechno tady). Zde trávila své dny královna Dagmar, a má tady i sochu velikou. Vůbec to nebyl malý hrádek, obvod odhadem ohraničuje hektar. Jinak tu tedy nic nezbylo. Katedrála je opět cihlová, s dvojicí naprosto odlišných věží (na jednu se za drobnou úplatu dá jít, ale my jsme dnes nechěli mít rekord v počtu schodů), vnitřní výzdoba kombinuje ranný středověk (náhrobní kameny především) s moderní mozaikou. Zaujaly portréty místních farářů a farářek, jinde jsme nezaznamenali...
Domek tak trochu lodnický nacházíme relativně snadno, je přeplněný artefakty, to se bude Yodovi hospodařit, panečku. Koberečky na podlaze se krásně smekají a mají tendenci obalovat nohy i když mícháte krupicovou kaši. Po exkluzivním interiéru předchozího ubytování, i když i tam byly dreky všemožné, je třeba sprchový kout opravdu kvalitativní sešup, ale každý má svůj pokojík, kuchyň je vybavena velmi dobře a víc prostě nepotřebujeme. Jen Yoda střídavě pláče u mnoha dveří, to je trochu protivné.
Večer ještě běžíme na mys Hovden, že uvidíme západ slunka. No, nebe nám nebylo úplně příznivo, ale viděli jsme vovečky i kravičky, a tak byl večer příjemně lyrický. Teprve pak jsme dali tu krupičku, aby se líp spalo, i tak jsme zase film nestihli.
Několik fotek je zde
Není co psát - navštívili jsme Legoland. Většinu času jsme strávili ve frontách na atrakce. Musím uznat, že trpělivost motivovaného dítěte je naprosto nekonečná, i když Fanču už bolely nohy. Vlastně ani nemuseli jíst, burgery jsem do nich narval násilím, protože pizza hut byla zavřená, jinak bych samozřejmě zvažoval jídlo.
Po legobláznění jsme se stavili v Jellingu u runových kamenů Haralda Modrozuba, zde je zapsáno, kdy, kdo a jak způsobil křesťanské království Dánské. Je třeba přiznat, že dvouletý Vilík o ty počmáraný šutry jevil větší zájem, než ten dnešní, ale fakt už byli utahaní.
Doma nás čekala Jindra, Yoda a svíčková. Po ní Fanča padla do peří a asi ji zítra nevzbudíme. Vilík sleduje 7 statečných a ještě může.
Několik fotek je zde
Na dnešek je plánován průzkum ostrova Fyn, tedy alespoň některých zajímavostí, na vše nemáme čas a někteří už asi ani síly. Budíček je spuštěn až kdesi po 9, aby posádka nabrala síly. Začínáme v Odense - je tu rodný dům H. Ch. Andersena obklopený jeho muzeem, je tu velmi pěkná katedrála a našvihnutý McDonald, kde tradičně obědváme. V katedrále bohužel běží mše, tak je prohlídka velmi letmá. Park pod katedrálou zaujal i Vilíka při úvaze, že by Riegrovy sady třeba jednou mohly být taky tak pěkný.
Z Odense jedeme na ostrov Helnaes, i když cestu po ostrově jsme pro velké povětří vyškrtli. Ale Fanča si smočila nohy a všichni viděli, že i Balt umí vlnit. A za "mostem" se pilně snažili surfaři či jak se to jmenuje, a pěkně se na ně koukalo. Ale foukalo fakt fest.
Poté jsme dobyli nejvyšší horu ostrova, jmenuje se Lerbjerg a má pěkných 126mnm. Nebylo snadné ji zdolat bez kyslíku, ale dali jsme to hned na první pokus jedním vrzem, žádné postupové tábory jsme nestavěli. I zde byl původně plánován pochod Labutími vrchy, ale vítr a čas šli proti nám.
Poslední netechnická zastávla byla u zámku Egeskov. Dovnitř jsme nelezli, protože se báli Yody, ale park mají pěstěný, v něm řada "bludišť" ale jen jedno přístupné dětské veřejnosti. Spousty květin a ostře řezaných živých plotů, ba i figurky z buxusu se objevily. A finále - palačinky s nutelou. Evidentně seveřani nevědí, jak vypadá pořádná palačinka, ale strávníkům to až tak nevadilo.
Poslední tentokrát technická zastávka v obchodě v Kerteminde, kde jsme s Fančou poměrně mocně utráceli.
Finále dne nastalo po večeři (šmakovní těstoviny boloňské), kdy jsme vyrazili k moři a konečně pořádně zmokli.
Večer ve znamení Asterixe, ale nikdo ani neprotestoval.
Několik fotek je zde
Na poslední aktivní den (přesuny do domovské kotliny nepočítáme) jsme si nechali Kodaň. Už cesta přes 18km most byla báječná, nebýt toho větru a deště. Výhledy okolo si jen říkaly, aby osádka řádně exploatovala obrazovky svých mobilů.
Kodaň je nádherné placaté město, proto tady pro samého cyklistu není kam šlápnout. Zahajujeme kulturně, malou mořskou vílou, fontánou Gefion a anglikánským kostelem sv. Albána. Pak se nám situace zkomplikovala, neb posádka má hlad. Samozřejmě cestou to vyhrála jakási noname burgerárna krom jiného proto, že krom burgerů mají i misky krevet. Nechala většinu oblohy. No, ale ty burgery byly velmi dobré a houska nebyla sladká. A pak jsme se zase vrátili ke kultuře.
Zámek Rosengorg Slot je zdálky opravdu pěkný a parčík okolo se líbil i Yodovi. Abychom to s kulturou nepřehnali, museli jsme najít Sephoru v místním nákupním centru. Oči přecházely nejen Fanče. Žil jsem v přesvědčení, že ví, pro co si jde, neb si našla přesnou adresu obchodu a vypadalo to, že i regálu. Pak se ukázalo, že šíře nabídky byla nad její síly, ale vzpamatovala se.
Pak už zase jen ta nudná kultura - královský palác Amalienborg, přístav Nyhavn (děsně nařachnutý lidmi i loděmi) a spousty soch, kašen....
Cestou zpět se stavujeme v Ringstedu, v katedrále. Nejen, že je moc pěkná, ale taky tu leží královna Dagmar po boku svého muže Waldemara II. Nic na tom nemění fakt, že tu leží z druhé strany i jeho druhá manželka.
Na poslední fotce pak je kostel v Mesinge, nedaleko našeho dočasného bydliště.
Několik fotek je zde.