Nic, naprosto jic zajímavého se neodehrálo. Ztracený týden. Snad jen - panička mi ušila polštářky, že aby mě nepálil radiátor na pelínku v parádním pokoji. No, a já se do nich zamiloval. Krom jiného, o čem tady psát nebudu, se to projevuje i tím, že jsem jim odžužlal rohy, takže se pocvičí v šití stejnak potřebuje trénink. Při té příležitosti rovněž musí zašít takovou tu dlouhatánskou kravku, kterou si páíník položil u dveří do pracovny, aby mu netáhlo na nohy, a já to pochopil tak, že je třeba jí odebrat přebytečná ouška, rohy a když už jsem byl v té práci, juknul jsem ji do hlavy trochu. Celkově nade mnou trochu vrtí hlavami, protože jsme zvládnul zlikvidovat už všechny zděděné hračky plyšové, gumové, lanové, no prostě všechny. Zdá se být evidentním, že mí předchůdci zde neměli dostatečnou páru.
Jinak není noc k zaznamenání. Standardní procházky krátké v lesích nad Ruprechticemi, nakonec i ta dnešní ranní byla tamtéž, jen trochu delší, aby se neřeklo. Nikam mě nevezmou a ty podzimní práce zahradní mě fakt neberou, je to nuda, čoud z pálení klacíků smrdí a hrát si s tím nijak nejde. Snad jen, když páník sekačnou sbírá listí, je to celkem psina, mohu ho lovit a věšet se mu naruce, rpotože jak drží ten přístroj, tak je bezbrannej. Ale zase že by mě to dlouho bavilo, to taky ne. Vlastně se tu furt nudím, když o tom tak přemýšlím. Nemám tu podnětné prostředí, tak to je.
Psáno 5.11.2022

Začnu od konce - stavily se tu děti! Vždycky mám velikou radost, když je vidím, pomáhal jsem jim dnes vyměňovat kola, dohlížel jsem na to, jak Vilík dotahuje šrouby a trochu jsem jej pošťuchoval. Až teď mi došlo, že jsem dohlídnul jen na 2 kola, pak jsem musel jít rozprávět s jejich mamkou... tak snad dojedou dobře.
Ráno jsme objevovali cestu na Rozsochu, kde nebyl žádný ruprechtický dogák! Mám zářez ve vodítku a navíc jsem si to moc užíval, zlobil jsem jen maličko.
V týdnu jsme sice trochu chodili, ale zase ne moc, protože se ti mí lidi tváří, že pracují (směšné, že?) a navíc páník si stěžuje, že když už jdeme, je tma. A on, nešika, neumí ve tmě fotit, přitom já jsem rozjásaně bílej skoro celej. A zářím kudy chodím. Je mu blbý přiznat, že to prostě nezvládá. A přitom já tuším, že profíci by se poprali fotit takovýho krasavce. No, snad to nějak dožene. Záznam z vycházek je tady.
Týden jsme ovšem začali výstupem na Klíč, to je děsnej kopec. Doteď nevím, proč jsme museli lézt do takového kopce, abychom viděli v podstatě to samý, jako když mi dápanička do misky jogurt. A navíc u misky tak mocně nefouká. Ale pak jsme šli takovým tajemným zadumaným lesem a došli kolem krásných domečků k rybníčku, z kterého se dalo pít. A kdyby mě nenutili chodit po uzounké kamenné lávce, líbilo by se mi tam ještě víc. Ale výlet to byl jinak pěkný, koukejte.
Jinak nic nového tady. Panička se stále zlobí, že mám dlouhý reflexní oblouk, tedy že dlouze dumám, zda uposlechnout na její volání. Já ji totiž už prokouk, ona mě nevolá s tím, že mi chce dát piškot nebo sušený masíčko, ona mě chce uvázat! Ne, že bych na šňůrce nějak táhnul nebo tak něco, vlastně mi to ani moc nevadí, ale ta finta, ta mi přijde zbytečná. Stačilo by přece, kdyby normálním hlasem řekla něco třeba jako "koukej, Yodýsku, jdou lidi s psíkama, pojď ke mně a uvaž se, ať se nebojej, že je pošlapeš" a to já bych jistojistě všeho nechal a vyšel bych jí vstříc, no jasně. Ale ona - reflexní oblouk...
Psáno 12.11.2022

Začnu nezvykle - ze sídliště odnaproti přichází jasný signál, že se tam nějaká kámoška chce opravdu zkamarádit. Pláču u vrátek, protože mě nechtějí za ní pustit. Pláču i doma, kdykoli na ni pomyslím, a to je zhruba každých 5 minut, pokud zrovna nehltám potravinu. Trochu mi ten stesk nabourala tetka hOlinka, která přijela na svátek k nám, protože slavila narozky s babičkou. A já se do ní opravdu ale zcela od srdce zamiloval, ani spát jsme nemohl a hlídal jsem jejich pokojík, přestože na mne strejda Panel zle dupal. No, na tu slávu jsem se vůbec nevyspal a však taky výprava kolem Panenské Hůrky byla pro mne trochu ostudná, smekalo se mi to a padal jsem, když jsem kolem své nové kámošky vykrajoval obloučky. Nejhorší bylo, když dojeli ještě hOláčata a strejda Aleš mě taky okouzlil, to jsem zapomněl na fenečku odnaproti a přebíhal od jednoho k druhému. Zaplaťpánbu odjeli ve čtvrtek v podvečer a vlastně jsem pak furt spal. Ovšem večerní procházka v sídlišti mi připomněla, kdožeto tam bydlí a jak moc se jí po mě stýská. Fakt mám moc těžkej život.
Jinak v neděli jsme lezli opět na Rozsochu, tentokrát od Karlova a to nikomu nedoporučuju. Mžitky před očima se mi dělaly už v prvním kopci a že jich ještě pak bylo. Chápu, že mám posilovat zadní tlapky, ale vocuťpocuť teda. Když k tomu přičtu několik málo kratičkých pod Pilzberkem či nad lomem, celkem jsme si pochodili (však taky páníka telefon pochválil, že je v prvních 6% svých vrstevníků, asi se přihlásil ke stoletejm).
Ovšem až dnes zase slušný objevitelský výlet - do Bedřichova. Panička se rozhodla zmapovat tamní stezky, čeká nás ještě moc práce, protože tam vlastně asi nic jinýho než stezky není. Ale dnes bylo hezky a někdy do lesa proniklo slunko, takže i páník si občas udělal nějaký ten snímek. A přišel první sníh! Já si ho vůbec nepamatuju!
Psáno 19.11.2022

Dneska nemám vůbec náladu sepisovat týdeník. Dostalose mi takové potupy, že raději podřimuju v kuchyni a ani nekoukám páníkovi přes ramenojestli to tu nekazí.
Všechno začalo asi před 14 dny, kdy jsem zjistil, že koberce v patře lze poměrně efektivně párat, lze se pod ně zahrabávat a celkově jsou to vlastně dobří parťáci ke hře, bezmála tak dobří, jako ta rohožka v předsíni (k tý se ještě vrátím). Uznávám, že jsem jim trochu změnil tvar a tak jsem cítil potřebu dohlédnout na to, když dneska páník s nůžkama tvrdil, že je zarovná a opraví. Opravdu jsem mu intenzivně pomáhal a ukázal mu i to, jak se dá ten koberec odtrhnout od pásky a jde se do něj úplně parádně zabalit. Vůbec to neocenil a dovolil si na mě mluvit slovy, která by před paničkou nepoužil. Jasně, mezi námi chlapy padne občas ostřejší slůvko, ale tohle bylo i na mě moc. A pak ještě zlomil mop a to už jsem se raději šel schovat.
Jinak týden nezačal zle. Přišla fakt zima a sněhy, na zahradě jsem využíval trávník pro smyky úplně parádní. Ale taky ne všechno úplně podle plánu, protože v neděli se na Červený kámen šlo za vyhlídkou a focením panoramat. No tak to úplně nevyšlo. I v týdnu jsme ne vždy někam vyrazili, páník si někde trajdal a panička preferuje socializační ruprechtické chodníky, možná občas trochu toho cvičáku, ale tam já se teda moc nerealizuju. No a pak taky - nejsou z toho fotky. Jak říkám, týden nestál vůbec za nic, mohlo mi to dojít už když se mi vysmívali, že mám blátivou tlamu, když jsem si trochu zaryl v lesíku... ne, nemám tu autoritu, jsem tu všem pro smích a vůbec. Spím.
Psáno 26.11.2022