Fakt divný. Minule jsem sotva psal, jak jsem byl vyšílenej z toho horka a šup - kosa. Musím paničce krást deku, jinak bych se nevyspal...
Týden byl víceméně odpočinkový a ku sběru sil. Za zmínku stojí snad jen jeden trochu delší výlet v týdnu, kdy jsme jen seznali, že furt nerostou, jak by měly (to mi neva, sbírání hub je nuda) a vlastně jsme jen procházeli "náš les". Zaznamenat pak musím snad jen dvě věci - v pátek tu byla na kolaudaci buřtová babička, to mi spadla čelist, protože sem už moc nechodí. A ve středu jsem byl u dochtorky pro bodanec mezi lopatky, je hnusnej, ale já jsem pašák a neudělal jsem ani kapku.
Extrémní radost mi udělali dneska - šli jsme do Jizerek a to já hodně rád. Lezli jsme na Pytlácký kameny a hlavně jsme sebou měli kus vepřovýho kolene, to já taky moc rád, včera ho pekli a já dělal, že to nevím. Opravdu velmi chutný výlet. Ovšem těch 15 km mě trochu zmohlo, tak odpočívám, intenzivně, nahlas.
Psáno 4.7.2026

Já vím, že to vypadá, že se flákám, ale opak je pravdou. Od pondělí jsem tu měl na krku celou řadu omladiny i ostařiny, a to nepočítám ty dva, co mám na krku furt. Kupříkladu kVilík tu byl tzv.na brigádě a je pravda, že vstával o 2 hodiy dřív než obvykle a fakt fachčil, většinou teda s páníkem, no ale můžete zrovna tyhle dva pustit z dohledu, když mají v rukách řezné, vrtné či jiné nástroje? Nemůžete, to by pojišťovny neutáhly. A do toho mě přepadla nějaká podivnost, nikdo neví, zda páteř, rameno čicovlastně. Ale prostě jsem tak jeden den ráno jsem vstal ve 4, trochu se klepal a celý den si nelehl. Bylo rozhodnuto, že se pustím do klidového režimu, což je ovšem v takovém prostředí velmi ale skutečně velmi iluzorní. A i když jsem se snažil, moc to nešlo, nejlíp tehdy, když všichni vycestovali do Němec k Berzdorfer See, kde se oni placatili ve vodě, páník bloumal krajem a fotil hmyzy a já doma mohl sbírat síly. A že jsme jich spousty ještě potřeboval, protože ti dva malovali předsíň, bourali staré skříně, maflíkem řezali kolem sebe, no prostě zase jsem měl na krku celkem nekonečnou šňůru rizikových situací. Až teď všichni odjeli a já mám právo padnout na bok (už mi to jde zase) a schrupnout. Myslím, že tak 2 dny neotevřu oko. Obrazový souhrn zde.
Psáno 12.7.2026

Tento týden jsem měl ozdravný, z části klidový. Nikdo mi to nemusel říkat dvakrát, rovnou přiznám, že první rychlý krok jsem nasadil až v pátek, kdy jsme šli na borůvky a houby jsme přinesli. Ono jim nestačí, že máme borůvky na zahradě a jsou veliký skoro jak melouny. Oni musí do lesa, protože tam prý jsou jiný, lepší. Příslubem byla kožená kostička, kterou si tajně panička strčila do ruksahu. Ovšem dopadlo to jako dycky, žádný borůvky jsme nenašli, ale narostly nám houby! To bylo radosti.
Jak pravím, celý týden jsme chodili děsně málo a já jsem se tvářil, že mi to vůbec nevadí. Horko a dusno bylo každý den, jen tuším ve čtvrtek jsme šili po ránu a to bylo ještě pěkný. Jen teda mě se stejně nechtělo se nějak hýbat, doprovázím je na jejich cestách, nezabíhám do lesa, nehoním žádnou ba ani imaginární zvěř, jsem prostě vzornej. A v pátek jsme si dokonce střihli dobré skutky, kdy jsme ze silnice zachraňovali mloka, mladou úžofku a taky slepýše. Ti hlupáčci ztuhli na asfaltce, asi se chtěli rozplacatit.
Teď se prý má trochu ochladit, tak jsem na sebe zvědavej, jak mi to půjde, nechce se mi věřit, že už jsem dospěl...
Psáno 18.7.2026