Jestli předchozí týdny byly ve znamení výkrmu (řekněme růstu) mírně říznuté psocializací, pak teď teprve nastal ten správný masakr a možná i proto jsem na výšku nijak zvlášť nepřidal (no, upřímně, panička mě přeměřila a vyšlo jí, že jsem se scvrknul), a možná jsem i trochu vyhubnul, počítám. Není divu, když musím překonávat tak obrovské překážky. Začalo to už tím, že musím do schodů (brnkačka, navíc nahoře je největší pelínek zcela můj, mí lidi jen po obvodu tvoří zábrany, abych z něj nespad), ale hlavně ze schodů, což už vůbec brnkačka není a navíc motivace veškerá žádná, protože to, že po ránu běžím čůrat ven dělá dobře paničce, mě to je jedno, já bych se s kobercem klidně spokojil, navíc teď tráva dost studí. No a k dovršení všeho musím překonávat hrozivé vodní toky, záměrně mě vodí cestami, kde je to samej Nil! A já tu vodu tak nerad! TO furt poslouchám, jak strejda Najtík vodu miloval, ale on nebyl z Hané, přece. Opravdu těžké boje vedui.
Nedelní výlet ještě nebyl tak strašný, to jsme šli lovit jeřáby a celkem se mi to líbilo, až na to, že ke konci už jsem tak nějak nechtěl moc chodit.
Mnohem horší to bylo v týdnu, protože jednak jsem musel chodit po městě a to já nemám rád (veliký auta a štěkaví psi zpoza plotu mi vadí), no a pak taky ty řeky brodit, to mi taky nedělalo dobře. A navíc když už jsem si začal dělat takové ty skvostné zahradní záhraby, tak začalo mrznout a bez sluníčka mě to vlastně vůbec nebaví. Kdyby té vody nebylo, celkem by ty vycházky nebyly úplně zlý, mohu si nosit šišky a větávky, občas si kousnu do paničky či páníka, takže ty dny nejsou úplně prázdný. Ano, každý den si pořádně do někoho kousnout, to je ta moje největší radost. Ale už se mi kývou jedničky, tak nevím.
Psáno 2.4.2022

Nevím, co se to přihodilo, ale tento týden se mým lidem nějak utrhla ruka s fotkama. Já to celkem chápu, fotit mě je samozřejmě rozkoš, ale zatím vždycky to panička promazala naprosto nemilosrdně (páník na to nemá), ale tentokrát to procházení alby bude vyžadovat jednak hodně času, jednak pevnou vůli, protože odtrhnout se nebude jen tak.
Když o tom dumám, tak ani nevím, že by se přihodilo něco obzvlášť podivného. V neděli jsem se vykoupal v zatopeňáku, to proto, že jsme led ještě neprobírali, nemohu za to, že to nic nevydrží. A největší ostuda je páník, fotka chybí. Ani nezaznamenal, jak paničce čvachtaly botky, když mě vytáhla. Když jsem jim takto zkrátil nedělní vycházku, zopakovali jsme si to v pondělí, to ovšem už ledu bylo podstatně míň a já tak nějak tušil, že tam teda lézt nemám. Tak pak jsme si teda dali horkou kávičku, já už totiž klidně můžu sedět v křesle! No, ano, mí lidi cosi namítají, ale to oni mají tak se vším.
Pak už se odehrávaly jen obvyklé socializační vycházky na cvičák, procházky městem, abych nepřepadal auta a lidi, zahradní výcvik v sednilehni. Za zmínku stojí poměrně násilně realizovaný přechod potoka pod Pilzberkem, kdy já se bránil, ale panička kruťák mne prostě přinutila brodit, skočit to nešlo. Zatím si nemyslím, že se s vodou skamarádím, i když domácí Gabčíkovo pod okapem mě celkem baví, tam nějak tu vodu beru jako kamarádku. Ale asi proto, že je to u nás doma. Asi bych měl zmínit, že se tu už fakt doma cítím. Prolezl jsem všechny cimérky krom půdy, volím pelínek podle nálady (a ještě jednou díky všem mým předchůdcům, co všechno tu vybudovali, v každé místnosti aspoň jeden!) a tahám sebou hračky jak pískací (pořád mám ještě slepici od mamičky z Hané) tak úpolové, i když někdy vítězí petflaška, ta totiž dělá největší kravál. No a taky rád čtu katalogy, ty smím teda číst až po babičce, po mně je už nikdo nečte. Snižují mi dávky stravy, zvlášť dneska, protože jsme s páníkem vstávali až v půl osmé, tak mi panička hnedle jednu sváču (nebo druhej oběd?) vyškrtla, protože kdo spí, ten jí. Ale jinak si moc nestěžuju, prý jsou mi málo vidět žebírka a mnoho teď do výšky nerostu, mám jen 64cm. Ale na délku jsem teda podstatně narostlejší, asi ten kvadrát nějak doženu později. Jedničky mám prakticky vyměněny, i proto hlavně snídaně mi dělá problémy, pak se s těmi pohyblivými zuby nějak smířím a sváča už mizí fofrem. Ale musím uznat, že mletý kuřata nevyžadují velké žvýkání, spíš ty granulky. Celkově mohu konstatovat, že jsem si na Sudety víceméně zvykl, tepleji by mohlo být, i když to zas by asi nebyl ten sníh, kterým tak rád peláším (a taky ho moc rád ochutnávám). Zatím si myslím, že tu pobudu, i když dneska poo jsme šli takovou šílenou výpravu, kdy chvíli padalo něco, pak nic, pak zase něco jinýho, úplně jsme se těšil do Chrudoše. A to jsem netušil, že pak ještě půjdu na nákup do Decathlonu - mí lidi evidentně měli strach, co tam vyvedu, ale já jsme se tam pomuchloval se všemi prodávačkami a nějakými dalšími lidmi a klidně bych pobyl, oni spěchali :-). Teď ale teda už fakt odpočívám, večery vlastně skoro vždycky prochrupu.
Psáno 9.4.2022

Fakt podivný týden a nejen tou podivností byl velmi náročný. Tolik nového jsme se naučil a poznal, že teď ani nevím, cože to vlastně bylo. Asi tedy popořádku, třeba na to přijdu.
V neděli nás panička vzbudila prakticky za tmy (my s páníkem vlastně pokaždý máme za tmy) a musel jsem absolvovat prvochod kolem Lesního koupaliště. Jako dost nuda, protože když už jsme konečně potkali nějakýho psíka nebo klusajícího člověka, byl jsem připnut naprosto nemilosrdně. Jak mám provozovat psocializaci mi na motouzu není jasný. Stejně tak kdykoli se trochu rozutíkám, abych co ostrými tesáky vyzbrojený předvoj prováděl rekognoskaci terénu a plně ochraňoval své podstatně hůře vyzbrojené lidi, jsem nemilosrdně přivolán (ano, žlutému sluníčku zvanému piškot nemohu odolat, natožpak páníkem láskyplně nasušeným kuřecím, to už vůbec nejde neotočit a nepřiběhnout k nabízející ruce) a veden pokynem "se mnou" bezmála u nohy paničky. A pěkně dlouho trvá, než mentální sevření uvolní a já smím zase popoběhnout. Jinak to, že jsem v neznámém terénu, je mi ukradené. Strach si schovávám pro jiné příležitosti. V neděli jsem ještě udělal maličko ostudu, když jsem se měl vyfotit na velikonoční gratulaci a ono mi to nešlo posedět. No, tak je trochu taková rozmáchnutá, no. A co, žeju.
Pondělní výprava nebyla úplně dlouhá, zopakovali jsme si pochod kolem Žuláku, jen si mysleli, že mě oblbnou, když jsme to šli v protisměru. Taková školácká fintička...
V úterý jsme zase provozovali výcvik, tentokrát v překonávání vodních překážek. Musím přiznat, že na úplném počátku jsem si nebyl zcela jistý, zda chci ty veletoky překonat, ale pak jsem si zase řekl, že když mohl strejda Najtík, mohu i já, a vrhnul jsem se do vln´, místy jsem to měl nad prsty! Ale zvládnul jsem to bravurně a další potoky už mě nevyvedly z koncepto, Furt lépe to přeběhnout než se nechat paničkou převláčet, to je potupný a trvá to dýl. No a pak chybí fotky, protože to jsem s paničkou turistoval k banánové babičce a vůbec se mi nechtělo chodit po těch hlučných ulicích. Tak jsem si sedal, obdržel vždy nějaké povzbuzovadlo a zase jsem si sednul. Doteď panička neví, proč jsem to dělal. Ale já čekal, kdy konečně dorazí páník s foťákem, aby to dogumentoval. Ale on nikde, že prý byl kdesi za prac. Tak jsem ho vytrestal, když si udělal ty svoje záhony, vysázel brambory a cibuli, tak jsem mu to přerovnal. A ty špagátky na klacíkách, co si naskládal okolo, jsme mu svinul. Ať má co dělat, žeju, opakování je matkou výcviku.
No a pak už to šlo ráznaráz - páteční dlouhatánský výlet až do Kunvaldu zkontrolovat králíka. Trochu jsme poblbnul s omladinou, babičku jim ukázal a zase jsme sypali domů. No a dneska -cskvostný výlet na Valdštejn. A úplné finále - jehněčí kost!
Psáno 16.4.2022

Tento týden byl rozhodně jedním z nejnapínavějších, co jsem kdy měl. Snad i proto jsem v sobotu místo psaní spal, štěkal ze spaní a běhal a tedy to nebylo k zaznamenání. Teď už jsem zase jakž takž schopen tvořit věty, ovšem pro jistotu stále vleže. Takový kapky jsem fakt ještě neobdržel.
Začneme nedělí - mrzlo až praštělo a mě nutili brodit pod Pilzberkem. Ne, já se nedám, voda není přirozené psí prostředí, ať si lidi myslí cokoli.
Trochu mi to přesvědčení nabourala pondělní psocializační výprava za blondýnami. Kamarádit by s nimi šlo, to jistě ano, ale proš vytírají každou louži a když vidí rybník, tak se do něj radostně vrhají, to nechápu. Asi budeme jen kamarádit, na společný život to nevidím.
Po náročném pondělku jsem se v úterý flákal, přehrabal kompost (to je opravdu ten nejlepší prostor pro štěníky, tam najdete úplně všechno a jde to vyhrabávat a pak ten paniččin jek, to se musí slyšet!), poběhal po záhonech, aby si je páník mohl zase pěkně uhrabat, dokončil jsem odstraňování špagátkových ohradníků, takže vlastně práce bylo dost.
Ve středu mě nenechali moc spát, už před obědem jsme kontrolovali Pilzberk, krom jiného furt hledáme ztracený páníkův stativ. Ale podle mě to vůbec není nezbytný nářadí, já stejnak nepostojím. Obešli jsem takové kratičké kolečko s pěknou vyhlídkou, podle paničky náročné. No, nevím, pro jistotu jsme ve čtvrtek oběhli Javorák, neb dle páníka jsem měl příliš sil.Pomáhal jsme mu zase na zahradě, on už těch sil moc nemá, tak jsem ho trochu zastal. Tak dobře přeházenej kompost neměl od svých mladých let.
V pátek přišla zásadní změna - přírodovědná panička se rozhodla zvýšit laťku mého vzdělávání a provedla mě arboretem v Bukovině. U každého stromku, keříku či drnu jsme si opakovali klasifikaci, latinský název, ochutnávat jsme to nesměl, přitom nutriční hodnoty jsou to, co mne zajímalo nejvíc. Pak jsme ještě okukovali nějaké skalky, zřejmě panička začne ujíždět na alpinkách. No a všeliké ty schody mi daly dost zabrat, to musím uznat. Završila to tetka hOlinka, přepadnuvší nás v odpoledních hodinách, které jsem předvedl celou sérii nových smyků, otoček a kotrmelců (až budu velkej, budu sokolskej přeborník stejně jako Kvilík nebo větší) a trochu jsme si natáhl tělo.
Finále - překvápko - přišlo v sobotu. Nevypadalo to nijak divně - zase mne strkali po ránu do Chrudoše, já zase hrál tu hru na sedícího býka, že nikam nejdu a do auta už vůbec ne. To oni mě pak chytnou každej za kousek a s tím nic neudělám, šoupnou mě do auta a bouchnou dveřmi, jen někdy stíhám utéct, ale kdo jsem já, aby nade mnou sušený masíčko nezvítězilo. No, vypustili mne pod kopcem Radobýl, recitovali si u toho nějakou dlouhatánskou básničku a funěli jsme do kopce. Na kopci byl výhled, lidi a otakárek fenyklový, jehož se nepovedlo vyfotit. Divný mi přišlo, že jsme se neotočili a nejeli zpět, ale pokračovali jsme v cestě takovými klikatými cestami, o kterých i mí lidi říkali, že je vůbec ale ani maličko neznají, takže jsem asi jel v místech, kde ani Najtík ba ani Betka nebyli, o Xerínovi a Aronce ani nehovoře. A pak to přišlo - zastavili jsme tu takové chaloupky a tam mě pomuchlala taková paní a řekla - můžu ho pustit? a já nevěděl, proč by mě pouštěla, ale ona vypustila takový flekatý hovado a já koukám - on to brácha Yeager, co si říká Chuck! No ten mi dal, než jsem se stihnoul rozkoukat, už se mnou vytíral stejně jako u mamičky v bedně v Catley ranči. No, pak jsem se trochu vzchopil a když jsme šli na výlet, byl jsem mu, myslím, skoro vyrovnaným parťákem, ale on měl výhodu - on to tu znal. Ovšem přeskok potoka jsem oba předvedli stejný (i Chuck evidentně sdílí mou nelásku k vodě) a oba od té doby trochu pajdáme. Byl to ten nejbáječnější zážitek od té doby, co mě odvezli z ranče. Jen teda, nějak nemohu chodit...
Psáno 24.2.2022

Týden jsem zahájil odpočinkem, protože taková procházka s bráchou je fakt vysilující, v neděli jsem se sotva belhal a panička pravila, že kulhám. Ale já kulhal na všechny 4 ba i s ocáskem jsem měl potíže.
První vycházka byla až v pondělí, taková trochu jako protahovací, ale pak už to bylo každý den chvilku. A nejhorší je, že si vzali do hlavy, že budu plavec nebo něco takovýho - furt mě tahají přes tu vodu a ne vždycky ji umím skočit. Dokonce se asi dvakrát přihodilo, že jsem si smočil tlapku. Ale je pravda, že jsem zjistil, že pít tekoucí vodu jde a není to špatný. Vlastně jsem celý týden nic jiného necvičil, snad jen občas sednilehni, ale to je už dost nuda, to umím velmi dobře, dokonce někdy lehnu ještě dřív, než to panička řekne. Taky někdy slyším na kemně a stůj, ale to opravdu jen ve vybraných případech, kdy fakt není nic jinýho na práci, protože jinak samozřejmě má práce přednost, stejnak dřív nebo později ten piškot dostanu.
Do auta doma nastupuju po rampičce, jinde mne oba chytnou a naloží. A teď se zdá, že si usmysleli, že jako už jsem velkej a že bych mohl nastupovat jako úplně sám. No to se asi teda dost zbláznili, to bych musel zdvihat přední tlapky do auta a stát na zadních a to teda dělám jen u postele. No teda ještě asi u 3 pelínků, co jsou visutý, ale jinak na zadních přece nebudu tancovat, co si to ti lidé vymysleli?
Dneska mě vzali na dlouhý výlet až do Otročína, kde byl jakýsi sdružený rodinný mejdan a došlo dokonce na nejhorší, byl jsem obdivován snad míň jak Mikuláš, což je takové lidské mládě ani pořádně kousat neumí. Ale zase jsem se dost vyblbnul s Fáňou a Vilíkem, ty už jsem dost dlouho neviděl a teď jsme si to teda fakt užili. Tak moc jsme si to užili, že cestou zpět jsem v autě chrápal nahlas, já ostuda. A zase teda dost kulhám, na všechny čtyři. Zítra bude sanitární den, počítám.
Psáno 30.4.2022