Nějak mám pech na nudné týdny. Kupříkladu ten první březnový - v baráku hledáme únik vody, o ničem jiném se tu nemluví, nic jiného tu nikoho nezajímá, třeba můj návrh, že bych mohl mít naplněnu misku 4x denně nejen že neprošel, on vůbec nebyl na pořadu jednání! Ještě že tu mám tu babičku, ta vaří omáčky a ty já můžu. Takže shrnuto - sice jsme párkrát v lese byli, ale jakoby se nestalo. Vždyť i ty fotky páník dohání kytkama ze zahrady, aby tam aspoň něco bylo (jako by kytky mohly nahradit mou ztepilou postavu).
Teprve dnes svitlo na lepší čas. Teda vstávali jsme za tmy, hluboký, v půl pátý odjezd, fakt masakr. Ještě že chrůďa má kufr dostatečně velký promůj spánek. Ale stálo to za to - prošli jsme 5 kopců (!) ve Středohoří, zakončili jsme Oltáříkem a moc jme si to užili. Teda muflony jsme ještě nikdy nepronásledoval, a ani dneska ne, protože mě nepustili. Jen jednou na daňky jsem se vysmýkl, ale když moc neutíkali, tak jsem se zase vrátil, protože to nemělo cenu. Ale ty kopce! A ty výhledy! Počítám, že zítra nevstanu, ale to neva, protože je neděle.
Psáno 7.3.2026

Dneska se mi vůbec nechce nic psát, takhle těžkej tejden jsem ještě neměl. V neděli nám odešla navždycky babička, moje záchrana v mém setrvalém hladu, už mi neotevře dveře, nepodstrčí mističku s mlsy, nedá mi nikdy příděl 4 piškotů, nebude mě drbat hlavu při vyřizování své pošty, nebude mi ukazovat srandovní powerpointové prezentace pejsků a kočiček. Už tu budu sám, když mí lidi budou takzvaně v práci.
I když jsme se snažili chodit ven, a že bylo fakt hezky, někdy i krapet delší cestu, to pravý potěšení to nebylo, věděli jsme, že se vrátíme a babička tam nebude. V pátek jsme se s ní rozloučili a že tu bylo panečku hostůch, některé jsem viděl prvně v životě a skoro všichni byli špatně oblečeni, tak jsem je nesměl oslinit.
Až dneska jsme vytáhli Středočechy na pořádný výlet okolo bradavického hradu v Polsku, a to jsme se fakt dobře zapotili. Teď ale opravdu už musím spát, vlastně jsem nespal ani nepamatuju, tak - dobrou.
Psáno 14.3.2026

Týden prošel bez větších zážitků, jsme furt doma, venku je nepěkně (dneska dokonce sněžilo!). Páník teda se mnou trochu hospodaří, ale on stejnak furt sedí u počítadla a tam jáí nemusím pomáhat, snad jedině pravidelným chrápáním na svém pelíšku v pracovně. On teda taky občas cosi dělá na zahradě, ale ani tam s ním nemusím, on se nezraní, mohu směle přemýšlet na pelíšku v kuchyni. Přemýšlet musím, neco se chystá a já nevím, co přesně. Slyším, jak nahoře panička cosi překládá, balí, zapisuje si chytrolístky, kontroluje dlouhodobé předpovědi počasí. Ale i když o tom přemýšlím velmi intenzivně, nevím, co si o tom mám myslet.
Jo, jednu pěknější výpravu jsme spáchali, tuším hned v úterý - šli jsme z Výpřeže okolo Černé hory na Dánský kameny a svítilo parádní slunko (zima ale byla) a šlo se nám pěkně, jen se už cyklisté vyrojili.
Dnes se tu stavili pražáci a přivezli kufr. Divný, musím to vymyslet, mě totiž nikdo nic neřekne a přitom bez mého intelektuálního vkladu to zase bude jen průšvih.
Psáno 21.3.2026

Je to jasný, je to provalený - někam se pojede. Čekal jsem to už nějaký čas, takové to nenápadné přenášení různých kusů oděvů (stejnak to maj lidi složitý, já 2x ročně přepeřím a je to), intenzivní praní, žehlení. A pak to prasklo - zavářelo se maso! To je dvojí utrpení - jednak tedfa si myslím, že je zbytečný to zavářet, když to jde sežrat syrový, druhak je jasný, že se to někam poveze ale vůbec není jasný, že já pojedu s tím. Nezamhouřím oko, budu je hlídat jak vlk Karkulku, je nepřijatelný, že by mi sem nasadili nějakýho hlídače a odvezli si ty sklenice plný nádhernýho masíčka. Já teda nikam cestovat nemusím, ale když to jinak nepůjde, tak samozřejmě jedu, kdo by se o ně postaral navíc, žeju.
Týden nezačal zle - byli jsme v neděli na Černé Nise a bylo to moc velmi krásný. Žádný cyklisti, něco málo běžců a když jsme to valili přes Pilzberk, tak jsme byli úplně sami. A moc pěkně jsme si to užili, modrý nebe, teplíčko... a navíc nebylo jasný, že se někam pojede, to se rpovalilo až v týdnu.
Každý den trochu pajdáme po lese, nevím, jestli si u mě chtějíí našplhat a nebo mě utahat, abych přestal bejt ostražitej, ovšem když jde o stravu, tak to já se neznám, vydržím úplně všechno. Zvlášť teď, když už mi poo babička nedává druhou dávku, přestože poctivě stávám u dveří a jasně dávám na vědomost, že jsem tam a hladov. Asi na mě zanevřela, možná proto, že teď dost štěkám na všechny podněty (je dost jedno, co si pod tím představit, jsou to kolemjdoucí pitbulové stejně jako stín od lampy), když vím, že ve sklepě jsou ty zavařený masa. Každopádně to vidím tak, že se vyjede co chvíli, takže raději dokončím deník, protože bůhvíc co bude dál. Když se do 14 dní neozvu, asi mě unesli. Ale je možný, že nějaký zprávy by se mohly objevit u dětí, protože mám takový podezření, že ten kufr, co v sobotu přivezli, nepřivezli jen tak pro srandu. Ale jestli ten strčíme do auta, tak jedu paničce na klíně teda.
Psáno 26.3.2026