Pravidelní čtenáři ví, že tu trpíím jak zvíře, v domácím vězení bez možnosti kauce, páčtože mám velmi silně nemocnou packu. No, teda ono to zas tak jako úplně hrozný už není, ale nesmím to říkat, to bych přišel o každodenní opečovávání, poptlapkávání a pochutiny. Páník to dávno ví, takže před ním nepajdám, ale ledva přijde panička, teda jak já se nemohu zvednout! A furt mi ta pravá podklesává...
Málem jsem to vyzradil už v neděli, to se mi zbláznila panička do ptákůch a krom zrní, které je dle mne k ničemu, zavěsila na větávku borovice krásnej kus hovězího loje. Provokativně krapet vejš, než bych dosáhl běžným výskokem. Zkoušel jsem to aspoň hlídat, ale všichni se mi smáli, tak jsem šel domů a nevšiml jsem si, že nepajdám. Naštěstí mi to panička připomněla a pak už jsem to pěkně celý týden udržel.
No, v pátek už jsem to neutajil. Vzali jsme babičku na výlet k ďáblovu mostku, protože ona chudera tady vlastně nic nezná ( :-)) a ani já tam ještě nebyl. No a tam jsem přišel o auru pajdy, protože v tom parku se náramně dobře šlapalo a já prostě zapomněl... A pak jsem ještě babičce ukázali moře pod Zhořelcem, to aby věděla, kam se budeme jezdit koupat, potápět a tak. Už se určitě těší!
Dneska ovšem všechno ti mí lidé zkazili. Ráno jsme ještě trochu proběhli kousek nad lomeme (ale stromy padají a lámou se jak sirky, je to tam fakt jen pro nás, velký chlapáky). No a pak vynosili spousty věcí z kuchyně, dokonce i moje misky (!), vzali si to pacek takový placičky a začali dělat děsnej čurbes. A když jsem jim tam chtěl jít trochu pomoct, tak mne vyhnali! A házeli na mne takový plachty, co seškrabovali ze zdí. A pak si vzali štětky a plácali na zdi a strop spousty bílý vody. Málem jsem začal být plášťový jak teta Beta. Furt mne vyháněli, ale já se moc nedal. Blbý je, že to pak jasně poznali, protože moje stopy, tentokrát krásně bílý, jsou prostě všude a to na páníka nehodím, i když jsem to zkusil. Co je to napadlo, už jsem si tu kuchyň vymaloval k obrazu svému, dokonce rezignovali i na mytí stěn v posledních dnech. A teď tohle.
Zalézám, jsem uražen, zklamán, zneuctěn, hrozně moc se mi chce napsat #meetoo. Ale obrazem ten týden nebyl úplně plonkovej.
Psáno 4.11.2017

Týden jsme zahájili výpravou na Martinskou stěnu, ale protože se paničce nechtělo stoupat (nebyl jsem připoután na šňůrce, takže jsem nevlekařil), tak jsme ani nedošli až na vyhlídku (stejnak by páník zbůhdarma cvakal ty svoje panorámy). A navíc byla krapet zima.
Ovšem v týdnu jsme jen asi dvakrát prošli lesík, už ani pytlíky a kudličky nenosíme, neb nic neroste. V příkůpcích spousty vody, báječně se to brodí, ale na dokumentování je - samozřejmě, když já bych potřeboval pořádnou fotku - tma. My vlastně furt chodíme jen za tmy, to mají z toho, že jsou furt v tý svý práci a zapomínaj žít. Pár fotek je tady.
Jo v sobotu to bylo krapet jinak, to jsme hned po ránu vyrazili na krátkou průzkumnou, kdy jsme opustili tradiční otočku na Mlynářově kříži a zkoušeli jsme odhalit nové neznáme stezky. No samozřejmě jsme natrefili zase na paseku, z které byl vidět náš kostelík a páník se zasekl a že ne a nepůjde dál, dokud si nenafotí panoráma. A ještě panička ho pošťuchuje - nespěchej, za chvilku vyjde slunko (to já jen dogumentuju, v kolik asi jsme tam stáli, když za chvíli mělo vyjít, žeju) a on teda nespěchal a všem mrzly tlapky. No a pak místo slunka přišla chumelajznice a taktak jsem došli. Všude bíla tma, už jsem to viděl na horskou službu, soudek rumu, kosti na jaře objevené pionýrským oddílem, no naštěstí jsme auto našli a domů dojeli. Od té doby zase pajdám.
No, správně bych měl říct i něco o dnešku, ale neřeknu, jen nankousnu, že jsem nestíhal psát včera, protože se tu objevili pražští prťavci a to pak nestíhám. A jaký dobrodružství jsme dneska užili, to si nechám na příště.
Psáno 12.11.2017

Nestíhám, páčtože páník si instaluje novou hračku na vyvolávání mých fotek a evidentně nemá chuť pomáhat mi ťukat. A musím přiznat, že mu to jde líp jak mě. TAkže v instalačním mezidobí, to když si hryže nehty, jak je to všechno pomalý a proč že si to teda kupoval když je to tak pomalý a blbý a nejde to, píšeme. Ono ale mnoho není o čom, protože jak se po zmizení hub z našich lesů stalo zvykem, přestali jsme se větrat. Jasně, mí lidi to házej na moji tlapku (pravda, je krapet nateklá, ale není to tak hrozný, jen vždycky po zdřímnutí to rozejít, to je fuška) a že mám mít klidovej režim, ale pak si sem pozvou trpaslíky a je po klidu, žeju. Oni jak už jsou vlastně velký (to je taková naše rodinná specialita - velkej trpaslík), tak úplně klidně je každej v jiný místnosti a já musím přebíhat, kontrolovat, oflusávat, odebírat přebytečné plyšáky, rozhrabávat puzzle, atakdále. No a samozřejmě je taky vyvedu ven, i s tím je práce a mí lidi tomu říkaj klidový režim. No, ale z druhý strany musím uznat, že když napadl první sníh (trochu hurá, trochu ne krz zimu), šli jsme ho prozkoumat. A když včera trochu vysvitlo, šli jsme taky do lesíka a móc jsme si to užili. Ono obecně vlastně koukám, že v týdnu jsme trochu v lese byli, ale přijde mi, že furt málo. Málo!
Dneska jsme oslavili svátek výletem, to miluju. Sice už jsem jednou tudle trasu šel, ale dneska jsme ji ukazovali hOlince, kterážto přijela i s Panelem na návštěvu, ovšem Panel simuloval bolest nohy a nikam nešel (aspoň jsem měl o miňonku víc). Je možný, že i zítra mezi kapkami deště někam vyjdeme, soudím tak podle toho, že si neumyli boty (jo, můj pupík a tlapky, to furt oplachujou, ale svoje bahňáky nechaj), tak to bych záznam tohoto týdne ještě doplnil, ale myslím, že budou líný. A ono, upřímně - psa by nevyhnal (i když v duchu jsme s našima mladýma na Václaváku a hned bych tam šel, kdyby to nebyla takováý dálka).
Psáno 17.11.2017

Je až s podivem, kolik ústrků lze nastrkat do jednoho týdne. Čekám DogBarnevern každou chvílí.
Vlastně ten týden začal nenápadně, i když mem mohlo trknout, že sobotou, to je pro mé členění naprosto neobvyklé. Místo pořádného výletu jsem jen zkontroloval nejbližší stezník, protože podle paničky jsem pajdal. Já to teda nepozoroval zas tak moc, ale samozřejmě na i dám a netroufám si ani naznačit, že by se mohla mýlit. Prostě jsem pajdal. Zároveň jsem si vzpomněl, že po mé cestě pod Pilzberkem i jezdívají auta a to pak panička šílí a vrhá se do pangejtu drže mne za krk a já takové běsnění nemám rád. A protože jsem si na tohle riziko vzpomněl, přestal jsem vystupovat z auta na našem parkovišti. Všude jinde vyskočím jak laňka, tady čekám, až mne vynesou (podobnou fintu dělám i v garáži, protože panička mírně odrbala dveře nového auta o matku na vratech, páčtože ty nový dveře od Chrudoše jsou děsně veliký a drcnou nahoře do vytažených vrat, a to je vždycky strašně slyšet a já to nemám rád, tak mne vypoiuštějí na dvorku a to klidně vyběhnu, v garáži nikdy). No, takže v sobotu krátká pajdavá, v neděli maloučko delší ale taky v mých oblíbených podpilzberkovských terénech, tentokrát dokonce s pronikavým ranním světlem (slunko vstávalo), ale zase jsme to zkrátili, protože jsme potkali tetu Ívu a strejdu Zbendu a tak jsme to otočili s nima; zase žádný kroky (neplním cíle a mobil páníkovi nadává slovy Být aktivnější!), ale trochu jsme poběhali, to zas jo. Pak jsem se flákal, přiznám to. Chytla mne radiátorová tulivá a v pracovně na to mám speciální místo. No a pak začaly dny ústrku, protože furt doma! Žádný kloudný úlohy, že bych jako třeba hledal piškoty v krabičce, trhal vaječný proložky, zkoušel povely sednilehni a tak. Jen se mi povedlo roztrhat želvu odrážedlo, stejnak už nemáme nikoho, kdo by ji využil (no, Kvilík při minulý návštěvě zapomněl na to, že je školák a sokol a drandil tu na želvě jak prvotřídní školkař, i Fáňa se zapomněla), zkrátka nuda, nuda, šeď, šeď, jak na školení.
Krapet se zlepšila situace ve středu, kdy jsme aspoň proběhli krátkou poo v lese, jestli neukradli cesty. Evidentně mým lidem začlo docházet, že mne zanedbávají, ale myslím, že už je pozdě. Jejich dost trapnej pokus v pátek ráno, že jako projdem novou trasu na neobvyklou vyhlídku na Ruprechtice ba celý Liberec už nemůže napravit totální rozvrat, když se páník poo sebral a odjel si kamsi a nechal mne tu samotnýho! No teda panička tu byla taky, no ale mě tu nechal samotnýho! To mu nezapomenu, vůbec jsem nespal a nijak ho neomlouvá, že mi udělal dneska oběd. Nemluvím s ním, kašlu na ten jeho radiátor v pracovně. Ať si ho třeba někam strčí.
No, ale kde budu lenošit?!
Na fotodokumentaci z celého týdne je patrné, že jsem zanedbávanej.
Psáno 25.11.2017