Je to trapné, ale nestíhám, já furt jen nestíhám! Dnes pro naprosto nepřekonatelnou únavu; musím tedy být stručný až strohý.
Týden jsme zahájili poměrně efektně - jeli jsme se juknout na německé rybníky kousek nad Löbau. Ne, že bychom se chtěli nějak víc sytit vodním ptactvem, ale teta Hedlu projevila přání s námi někam jít a zároveň to nesmělo být do kopce, protože se jí nějak špatně funí. Tak jsme vybrali placku, typickou lužickosrbskou placku - tady. A užili jsem si tu cestu z plného hrdla, je to fakt dobrý chodit jen po rovince. A těch ptákůch, co tam mají, včetně nefalšovanejch jeřábůch! Ty teda dělaj pěkněj rambajz, když si tak letěj, ale jsou fakt veliký, ty bych měl na dýl jak kuřátko teda.
No a pak už jsme nevytáhli paty. Když bylo pěkně, páník byl fuč a když byl páník doma, tak lilo a lilo a lilo. Jeden by řekl konečně. Ale já to neříkám, protože skrz to mokro rostou jak šílený a my nemáme kam chodit. Naposledy jsme si to ověřili dneska odpoledne, kdy jsme šli zkontrolovat les, když už teda hostě zmizli, a mále se neměl kde chrudoš zapárknout. No, stejně zase místo vycházky to bylo sbírání, oni fakt nevydržej jít kolem plodnic. To já klidně teda.
Od čtvrtečního večera jsem tu měl brigádu, byli tu trpaslíci. Musel jsem si jim moc věnovat, nechtěli psát úkoly, furt jen šachy s dědou a pak nějaká speciální harrypotterovská hra, kde jsem teda byl dost nahranej. Jo a taky jsem je teda vytáhnul na objevitelskej výlet do pekelných jeskyní, ale bylo teda dost pekelně mokro, takže cesta tam trvala podstatně víc, jak vlastní pobyt. Ale myslím, že jsem je zase trochu inspiroval, kdyby ne jinak, tak že pochod louží je převelice příjemný.
No a proto už teď nevládnu, oni si klidně vyprávěj 3 noci po sobě bůhvíco nezajímavýho a já neměl kdy odpočívat. Tak teď.
Psáno 6.10.2019

Uznávám, že zmatky přináším já a jen já, jen nevím, jak je to možný. Jistě jsme měl v plánu deník webit včera, ale nebylo to možný, protože moje pravá ruka páník byl pouštět draky, já jsem tu hlídal paničku, někdo jí musí uvařit, žeju. Z draků se vrátil přepozdě a už byl tak děsně línej, že jsem neměl to srdce diktovat. Dneska jsem původně plánoval, že napíšu hnedle po ránu, jenže mne vytáhli na takovej smutnej výlet, o kterým budu psát až za týden, a já už zase nestíhal. Pak nějaký ty domácí práce a už je zase tma. Navíc to vyvolávání, to mi bere fakt děsně času. Páník si nacvaká fotek tři nůše, teď se přidala s novou mašinkou i panička a kdo to jako má po nich dotvářet? Cvakat umí každej trubka, ale udělat z toho snímek, to chce citlivý drápy!
V týdnu došlo k zásadní změně v rodinných prioritách (kvůli tomu dnešní výlet byl tak smutný, ale jak pravím, o tom příště). Přestali sjme sbírat houby, protože panička odmítá ponocovat, když z krátké odpolední přineseme tříhodinovou práci. A to ona to jen krájí, chudák co by mohla říkat kamarádka suška, ta se s tím teprve nadře, a nic neříká. Jen panička prostě vypověděla službu. Blbý je to, že se výlety nijak nezrychlily, protože páník sice nesbírá a nečistí (brble), ovšem fotí, že. Takže času mnoho nevyšetříme, ba řekl bych, že je to horší. A navíc chodíme vlastně furt za tmy. Ale o tom opravdu příště, já už dneska nevidím na klapky.
Psáno 13.10.2019

Minule jsem sliboval vysvětlit ono slzavé údolí, v nějž metamorfoval minulý výlet, který by jinak byl jistě hodnocen velmi vysoko především pro svou nepopiratelnou objevitelskou hodnotu. V neděli jsme totiž dobývali Poledník (báječnej jizerskej kopec, nic z něj není vidět, na vrcholu jste v hlubokým temným lese, prostě paráda) z jižní strany, neopírajíce se o značené stezky, nořili jsme se do bučinového pralesa se stoupáním srovnatelným s žebříkem. Ovšem panička ještě na úpatí zavelela - houby nesbíráme ale ignorujeme. Nikdy nebyl ten pokyn krutější než právě na této výpravě. Místy jsme neměli kudy jít, museli jsme velkými oblouky obcházet trsy hřibů pravých, provokativně ukazujících svá sombrera v houfech velkých jak moravská svatba. A to všechno ty potvory dělaly, že věděly. Kdyby byly zákonem chráněný, byly by na tom podstatně hůř. Z počátku si páník aspoň částečně ulevoval focením, pak už měl oči plné slzí a neostřil, tak toho nechal. Domů jsme došli bez hub, ale za to s pláčem.
V dalších dnech jsme si to trochu vynahradili. Chodili jsme ven jen tak odpoledne na kousek, s sebou malou kudličku a povinný sáček. Dokonce nám jednou sluníčko cestu vyzlatilo. A přestože jsme se prodírali mezi sběrači, kteří (patrně velmi kousaví) měli všichni košíky, vždy jsme přinesli. A to dokonce i tehdy, když pokyn zněl - jen hřiby/kozáky/křemenáče, mladý, od průměru 5 cm do 20cm. Panička se s takovou mocnou diskrinimací patrně dostane do potíží, ale zasím se jí daří to prosazovat, všichni to plníme. A i tak běží suška naplno.
Jen v pátek jsme byli bezhoubí, protože zase pro změnu jsme jeli pro stromy (páník vykopal prastarou višeň, tak ji nahrazujeme višní a třešní), a to jsme tedy museli obejít písečák v Příšerovicích. Hice, ale nikdo se nekoupal, kromě mne, teda. Jo a 2 rybáři se nudili, ale voblečený.
No a dneska klasika - lesík nad Ruprechticema, plno lidí a tak jsme jim velkou většinu nechali, ať si hledají. I tak jsme zaplnili sušku, už mi to dávají do granulí...
Psáno 19.10.2019

Musím být stručný, všude se válej zavazadla, panička šílí hleďa do map, páník si sbalil stativ a subjektivy, všechno leží v předsíni. Přijela tetka hOlinka, to signalizuje společnost pro babičku, ale nežárlím. Hlídám předsíň, možná mají za lubem mi ujet. Umyli auto, dofoukli gumy. Něco se chystá, jsme napnutej.
V týdnu nic, nuda. V neděli to ještě šlo, byli jsme juknout na to, jak se mlha válí nad přehradou, a fakt že válí. Drželi jsme celou doby jasný pokyn - pro houby se neshýbáme, sbíráme jen ty, které dorostly tak, abychom se nemuseli ohnout, takže jsme přišli úplně bezhubí. Panička radostně tleskala ručkama, že nemusí krájet, tak páník přinesl jabka. 4 sušárny toho byly, možná by raději krájela ty houby.
Jinak jsme byli v lese jen jednou, asi abychom nic už nenosili, nebo jen prostá lenost? Ano, s páníkem na zahradě jsem hrabal, ale to samozřejmě výpravu do lesa nemůže nahradit. Myslím, že to vědí, ale tváří se, jakože co by za to jiný dogy daly, kdyby měly takovou pěknou zahradu! No, já teda nevím, myslím, že by nic nedaly. Ale jakmile se ve tváři mých lidí objeví takovej ten napjatej výraz, je mi jasný, že na mne vůbec nehledí, vlastně si mne vůbec nevšímají, můj názor je vůbec nezajímá, prostě něco se chystá. A skrz to se balí, uklízí, přenáší věci z místa na místo, a na malé bezradné psíky se nedbá. Tak my to tu máme.
Psáno 25.10.2019