A zase do školy, tentokrát v holínkách
Archiv
Fakt těžký dny teda. A přitom to nezačínalo tak zle, náš výlet na Panenskou Hůrku, kde jsme byli objevit prastarý dub, byl fakt povedený, byť poněkud krátký. Ale krom dubu jsme našli i prastarou dubovou alej, moc velmi pěknou. A kolem ní teče kaskádovitý potok, fakt půvabný. Jen teda paniččiných z mapy vyčtených 8 km se scrklo tak na polovic, ale tím si přece nenecháme zkazit neděli.
O náladu jsem přišel v pondělí ráno, páník nejel v kravatě, jel děsně brzy a měl 2 zavazadla a na zadním sedadle podsedáky. Bylo mi jasné, že plánuje něco s trpaslíky, ale že mne nevezmou sebou do Legolandu, to jsem od nich nečekal. Na fotky, které přivezl, jsem se ani nekoukal, ani když mi vysvětloval, že byli v německým a tam psi nemohou (co to je za areál, kam nemohou psi? hanba) na rozdíl od dánskýho, kde jsem teda taky nebyl, ale snášel jsem to líp. Vrátil se v úterý večer, mluvit jsem s ním začal až ve středu trochu, protože jsme byli sami doma a nikdo tak dobře kuřátko nenastříhá. Ale uraženej jsem trochu byl ještě. A navíc furt pršelo. Až ve čtvrtek jsme vyrazili na maličko delší prochůzku pod Pilzberkem, sice nerostou, ale aspoň jsem se prošel. Neproběhl, nějak mi to nejde. Panička mne sleduje zrakem ostřížím, počítá mi takty, jak došlapuju, a vůbec se jí nelíbím (tak proč si mne brala, žeju).
Až dneska jsme brzy po ránu vyrazili na pořádnou cestu, šikmé slunko se na nás smálo a páník si nabalil plný ruksak objektivů. Sotva jsme vyrazili, bylo jasné, že se mi do toho kopce nechce. Navíc jsme viděli rysa, jak nám kříží cestu, ale když jme přišli blíž, nikde nic, natož rys. Ale mě se nějak nechtělo nebo co. Vylezli jsme k prvnímu vodopádu Hájeného potoka a dostal jsem pilulku. No a slavnostně jsme to otočili a pomaloučku tlapali domů. A od té doby odpočívám. Snad dostanu ještě lepčejší piluli, mám ji slíbenou, ale panička si na nich sedí a škotí. Zatím teda ignoruju páníkovo zahradničení, nakonec, stejnak je tam ten nepřítelskej obrovkej tygr, co pomíhá babičce luštit křižovatku. A na něj já teda vůbec nemám náladu. Odpočinu si trochu.
Psáno 4.9.2021
Týden v podstatě odpočinkový. Vlastně už ta neděle to jasně signalizovala, protože panička vydala zákaz pořádných výletůch. A abychom si užili aspoň trochu adrenalínu, vezla nás v neděli ráno k Opičáku ona a dokonce už proti nám i jezdila nepřátelská auta. Ustáli jsme to s páníkem naprosto perfektně, brva se nezachvěla. Protože jsem dostal po tom trochu pokaženém sobotním výletu tabletku, bylo mi celkem hej a Opičák jsem velmi intenzivně zkoumal, poklusával pocválával a byl paničkou zle okřikován, že jako se mám ploužit a celému světu ukazovat, jak trpím, aby si i panička trochu zatrpěla. Jenže mně se nechtělo. NAvíc jsme objevili úplně divnou novou houbu, okolo které páník zase dělal ty svoje fotocviky, aby mu pak vyšla dostatečně rozmazaná fotka, tak odlišná od nádhery černých trochu vyšších psíků. V"bec jsme si tu paničku ani houbou korálovcem neudobřili a za trest nás odvezla i domů. Pak ovšem byl předepsán klid na pelíšcích, jen zrzek Bóbik (babička mu čas od času mění jméno, teď teda je to Bóbik) mne občas prvokoval a nemohl jsem se na odpočívání pořádně soustředit. Naštěstí pak hned přišlo pondělí, všichni vypadli a já si konečně pořádně natáhnul záda.
Trochu překvapenej jsem byl v úterý, kdy se panička jevila, jakože půjdeme do lesa. Velmi jsem výáhal, zda po té rampičce mám vůbec do auta nastupovat, výstup mi nešel taky nijak dobře. Ale průzkum lesa se mi převelice dařil, opět jsem byl paničkou peskován pro přehnaný zájem o širší okolí, přitom ona si sbírala houby a já vlastně neměl do čeho dloubnout. Dokonce i ve středu mne naložili (vystoupit se mi vůbec nedařilo, ostuda to byla, páník se vztekal a vůbec) a jeli jsme obejít Malevil, kde páník provozuje tyčkový tělocvik s malými bílými míčky, vcelku jsem na výpravě byl hodný, ale panička stejnak rozhodla, že se nikam chodit nebude, že se budu spravovat či co. A fakt to dodržela, až dneska, když přijeli otročínští, jsme teda vyrazili na houby. A paniččiným spojencem byl strejda pAnel, kterej v půli cesty rozhodl, že už to otočíme domů, protože má chuť na kafe (!!!), no to je teda fakt houbařská úroveň todlencto. Houby se sbírají, dokud rostou, a ne že se někomu chce na kafe. Takže zkrátka tento týden nemám dostatek kroků, skoro bych řekl, že je to ostuda. Jsem zvědav, jak to bude dál, jestli panička vytrvá v krutém škrcení výprav a nebo zmoudří. Dám vědět.
Psáno 11.9.2021
Tak nevím, jestli jak postupně moudřím, tak se mi ty dny zdají takový neslaný nemastný, žádnej náboj to nemá. Nebo že by to bylo tím podzimem, kterej začal nějak dřív, než měl? Vždyť už rostou václavky, to přece není normální, teď jsme měli valit z lesů koše hub a ono nic.
Jako vždy v neděli, panička vzpomněla na má záda a rozhodla, že bude velmi krátký výlet, abych se nepoškodil. A taky že žádný houbiska se nebudou sbírat, jen ty u cesty. No, bylo jich pár, a tak jsme to otáčeli u Mlynářova kříže, mnohem dřív než jindy, asi se bála, že bude čistit. Takže jsme došli domů a já byl tak akorát rozejitej. Co naplat, že jsem takovej atletickej, namakanej a vůbec, prostě mám ta záda... Je teda pravda, že se povaluju na všemožných pelíšcích mnohem raději než dříve a večer prostě odmítám chodit ven. Ne, že bych se bál, ale prostě se mi nechce a oni jsou děsně tvrdohlaví, nutěj mne vycházet a já pak musím dlouho čůrat a vůbec mě to neba.Fakt lidi nemají pochopení, řekl bych.
Další výlet se odehrál ve středu, panička měla volno a tak jsem šili do Karlova, že tam nebude tolik houbařůch. No, to byl krapet omyl, dokonce jsme potkali 3 kulový blesky vipety, z toho jedna nám to předvedla, jak kulový blesk vypadá. Vůbec jsem ji neviděl, jen když okolo vybírala zatáčku, tak bylo viděl lítat kamení. No a když jsme potkali asi padesátýho houbaře, panička to vzdala a šli jsme domů. I když ti chlapi se mnou moc chtěli povídat, teda, já bych e k nim přivinul klidně, ale prostě ona už je taková, no.
Ve čtvrtek mne vytáhli poo, že teda ne do Karlova, ale k nám na Pilzberk, ale mě se fakt vůbec nechtělo z auta. No a jen jsem vylezl, jasně jsem cítil, že někde před námi je ten starej pitbul, co na mne vždycky řve a přitom jeho páník s mým se prý už 40 rokůch kámoší, tak nevím, o co mu jde a tak jsme šli lesem a já nechtěl, protože mi bylo jasný, že zase mne uvážou, protože já bych mu samozřejmě ukázal, zač je v Liberci tesil, a taky že jo. Já tyhlencty vycházky na šňůrce prostě nemám rád. Takže to nebyla vycházka, ale jen pár kroků.
Až dneska jsme zase obešli trochu rajón, i když to nebylo úplně to nejdelší, ale už to bylo skoro jako zamlada. Pravda, už nerostou, no, jen ty václavky a občas něco. Navíc teda byla dost tma a vlastně i krapet zima, ale našel jsem si klacík a ukázal jsem jim, jak s ním umím, panečku.
Nic, musím končit, chystáme se na trpaslíky, už tu nebyli ani nepamatuju.
Psáno 18.9.2021