Jak roste doga Beta X. – duben

I když jí za pár dní bude už 11 měsíců, roste, roste a stále roste. Zatímco její předchůdci už v tomto věku výšku neměnili, tak Betka se rozhodla, že nebude kosatka, ale žirafka.

Když se narovná, už má 83 cm v kohoutku. To měl Xerda zapsáno v bonitační kartě… My sice víme, že tam se při oficiálním měření krčil a že doma jsme mu naměřili 85 cm, ale když vidím ty Betí přední nohy, tak mi je jasné, že ho dohoní, možná i přeroste. Vůbec nebere na vědomí, že je fenečka.

Ale je zřejmé, že už se z holčičky stává postupně sebevědomá juniorka. Jednak začala nechávat zbytky u oběda. Anorexie se u ní nebojím, vím, že zanedlouho vynechá oběd celý a spokojí se se snídaní a večeří. Prozatím jsem jí oběd snížila na poloviční porci a ta v ní zmizí.

Ale hlavně začíná mít svoji hlavu. Tu teda měla od malička, rozhodně to nebylo lehce ovladatelné zvířátko, ale časy se mění… Třeba když se rozjela a začala mě lovit už dost nevybíravým způsobem, stačilo houknout sedni a hlazením uklidnit rozjívené štěně. Teď houknu sedni a ona mě sice přestane okusovat, ale zahradou či lesem se rázem začne pohybovat nukleární hovado, či co. Drny lítají, uši vlají, pes krouží tryskem a na povel sedni slušně řečeno kašle. Ona přece ví, že má přestat kousat a proč by si teda měla sedat. A já musím zachovat přísnou tvář, naštvat se a psíka donutit usednout. Někdy to trvá dlouho. Nejhorší je, že se mi celou dobu chechtá. Jen musím podotknout, že je to tehdy, když nereaguje na předchozí slušnou prosbu o ukončení činnosti (typu: klid, nech toho, dost, dej pokoj…)

Ale musím jí přiznat, že množství modřin od zubů se výrazně zmenšilo, už má víc citu a taky i jiné zájmy než jen viset mi na rukávu. Třeba je nutné zahradničit nebo hlídat. Má smůlu, nemáme rádi zbytečně uřvané psy, a tak jí učíme povel hubudrž. Tato výuka začala až nyní, protože až teď začíná víc štěkat (a má mnohem hlubší bas, než měla Ara i Xerda). Nejvíc hlídá se soumrakem, kdy se asi trošku bojí. Pak hlásí každého chodce, každého psa. Přes den je všechny bere jako potencionální kamarády a přesvědčuje je na pokec u plotu, ať mají dvě nebo čtyři nohy.

Já hodně práce můžu dělat doma, Beta je proto sama jen asi sedm hodin, ale i tak zaslouží pochvalu. Bobek doma neudělala nikdy, počůrala se naposled asi na čtyřech měsících. A s výjimkou toho krátkého hlodavého období ani nic neničí. Zajímavé je, že když jsme doma, tak stěhuje občas svůj pelíšek a hračky bytem, cupuje papír připravený na odnesení do kontejneru,  ale pokud je doma sama, nic takového nedělá.

Protože injekční dotace vápníku je na Kosatce vidět, začali jsme zase víc chodit. Zjistili jsme, že třeba město se jí nelíbí, zapomněla se v něm chovat. Je tam rozjívená, nechce jít u nohy, vrhala by se ke každému. Takže trénink nás nemine. Ale umí hezky a potichu čekat uvázaná před obchodem nebo poštou – to je pozitivní zpráva.

Výlet na Malevil se jí líbil víc. V „cizím“ lese na volno byla poslušná, dokonce na mě sama od sebe čekala a někdy se přišla i přitulit. Ke zvířátkům byla hodná, ale k papouškům a králíčkům se rozběhla tak prudce, že já jsem k nim dojela po pozadí… Největší kámoši jsou tradičně tři miniponíci. Betuša jim žužlá hřívu, oni do ní šťouchají nosem a vypadají spokojeně všichni. Jen před pávy udržovala odstup. Byli v přesile, řvali a hlavně je ta divná slepice moc veliká…

Další výlet do hruboskalského skalního města se jí líbil moc. A to přesto, že tam existují lávky mezi skalkami, schody dřevěné průzorové i schody pískovcové uklouzané. A že  v těch úzkých průchodech mezi skalami je dost cizích lidí a psů a na vrškách těch skal nejsou orli, ale horolezci. Hysterčit zkusila jen jednou – na lávce. Když zjistila, že ji potáhnem za kšandy třeba i násilím, tak to vzdala a běhala po lávkách i schodech i skalkách jako by byla kamzík.

A tak jsme ji druhý den chtěli přemluvit k chůzi po schodech doma (když už jsme si na dřevěné lakované schody kvůli ní nalepily ty ne moc estetické kobercové nášlapy). Nechala se na kšandách donést až nahoru, tam vydržela trucovat a pak se nechala zase snést dolů. Akce do Neváhej a toč… No nic, budeme to čas od času opakovat, není tu jediný důvod, proč by jí to mělo vadit, když už uklouznutí nehrozí a jiné schody umí pohodlně vyběhnout i seběhnout.

Protože je  krásné počasí, využívá trvale otevřených dveří do zahrady a je hodně venku. Zahrádce to tedy moc neprospívá a Betky nohy taky o klidovém režimu nic nikdy neslyšely, ale ona je nadšená. Jen večer je někdy tak mrtvá, že se nedá vyhnat  na večerní venčení (to je psina, jak ji lákáme ven a ona se ani nehne a dělá, že má půlnoc) a pak jdeme na zahrádku třeba ve dvě. Ale ono je tam moc hezky, když hvězdičky a měsíc svítí a nad hlavou nám lítají netopýři. A tak mně to vlastně nevadí. Jinak je i v noci hodná – od 21 do 6 spinká (ona by možná vydržela v postýlce i dýl, ale ta děsná vstávací panička ji honí na procházku do lesa).

Uvidíme, kam až poroste. Já chtěla ukončit seriál červnem (protože červenec už vloni vyšel) a byla jsem si jistá, že už další psaní Jak roste…bude bezpředmětné. Teď už si tak jistá nejsem.

Xerxová (Jindra Porkertová)