Nejspíš se můj organismus srovnává s mými mateřkými povinnostmi. Běhám jak zamlada, jen mi občas upadne sedínka. K páníkovi do pracovny úplně s drápkem v čenichu, jen mi to teď zakazujou, protože tam pojídám chcípající vosy a pak děsně ale děsně pěním. Je zajímavé, že páník nepění, možná je nepojídá? Divnej. No, a nebo holt je fakt na bolesti Jadran. Některý místa jsem rok nenavštívila...
V týdnu je to už nějak furt stejný. Tváří se, že dělají a na mne čas vůbec nemají. Navíc děda s babičkou byli za kulturou, takže se mi ještě podstatně (asi tak na třetinu) zmenšily porce, a to je teď, zvlášť teď, když se čeká na štěníky, opravdu velmi špatná zpráva. Celkově mne dost zanedbávaj, oni se asi vůbec netěšej.
Venku na kloudnějším výlet jsme byli za celý týden jen dvakrát, když nepočítám dnešek, ale ten se jim, musím uzat, vyved. Ale to snad je jasný, že v sobotu je pořádnej výlet. Ovšem v týdnu by si na mne, chudinku, mohli klidně udělat čas, oni by se v tý jejcih práci nezbláznili, určo by každej šéf měl pochopení, když mají doma mne. No prostě jsme jen dvakrát poběhali po lese, to jsem ještě nevěděla, že se svým starým kamarádem yardou pojedu naposled. To bylo ve čtvrtek, obíhali jsme Žulák a žádný houby nenašli a mě se hned zdálo, že je yarda nějakej uklizenej, no ani jsem se s ním nerozloučila.
Dneska jsme zdolali Smědavu, už jsem tu nebyla víc jak rok! No to jsem měla velikánskou radost, i když jsem se v novém hybrískovi nemohla pořádně usalašit (ale na sedačkách už je vidět, že jsem tu byla), tak tenhle výlet konečně mohu označit za povedený. Funělo, že by to chtělo draky pouštět, široko daleko jen dva jeleni a žádnej člověk. Prostě paráda, stálo to za to.
Odpoledne klidně organizuju vleže práci na zahradě, oni to zvládnou, stačí jen naznačit, už vědí, co mají dělat. Vlastně mám celkem šikovný lidi.
Psáno 5.10.2013

Je s podivem, jak mi pěkně drží dobrý chod. Nemohu si Jadran vynachválit, dumáme s páníkem, zda to bylo spíš bílým nebo červeným, nevíme. Ale každopádně já jsem fit a připravena na štěníky. Teda ještě nemám ta správná ňadra, ale už se tvoří.
Nic mi nechybí, jen trocha pohybu. Nevím, kde se vzalo, že doga je gaučový pes. Je pravda, že pelíšky zbožňuju, ale stačí zacvrdlikat vodítkem, případně rovnání foťáku do ruksáčku a já tančím v předsíni. Nejtěžší je rozhodování hned přede dveřmi, zda to bude k brance či k hybrískovi do garáže, ale když jde více objektivů, je to vždycky garáž.Pak už mám problém jen s tím, že nesmím na sedadlo, že prý je to nebezpečný. Pro mne je nebezpečný, když se jede moc pomalu a já musím plakat netrpělivostí, než konečně vyrazím a je to, uf, krása. Pravda, po návratu krapet musím odpočívat, že si někdy ani nevšimnu, že krájej maso, ale to spíš patří k věku než k rase a vlastně se tím jen dokazuje, že mi chybí pohyb. A pak ještě nějaká ta fotečka, kdyby byla, tak krásnej pejsek a vlastně ani stopa po něm, se mi zdá. Chudák já.
V týdnu jsem byla ojuknout Malevil, mají tam koníky a celkově moc pěkně. Páník se tam ztrapňoval s takovými těmi svými klacíky a bílými kuličkami, do kterých on se neumí trefit a já je nesmím chytat. Tak raději sbírám houby okolo, no taky tu bylo hodně co číst.
Ovšem klenotný byl dnešní ranní výlet. Zopakovali jsme před časem vzdaný pokus o objevení čedičového lomu v jinak žulové mase okolo Liščích kamenů. Pravda, lom jsme neobjevili (páník se mi zdá v posledních dnech nějakej línej), ale - jak fotky jasně dokládají - objevili jsme něco úplně jinýho. Jak jsme vlezli do lesa, někde nedaleko procházel bílý čaroděj, jinak to nejde vysvětlit. No prostě krásněj les. A těch hub, to by se radoval Martínek!
Psáno 12.10.2013

Docela dost si ti mí lidé dovolují, řekla bych. Je přece známé, že nastávající matky, které věnují veškerý čas a síly tvorbě hnízd a kutlůšků a z posledních zbytků stravy usilovně tvoří tolik potřebné mléko, by měly mít co možná nejkomfortnější prostředí. Kupříkladu už to počasí, to teda zařídili fakt děsný. Pak taky nějaký program by měl být. A když už se jde ven, jako kupříkladu ve středu, kdy páníkovi cosi odpadlo, vytřeštil oči, že ještě nutné musí jít pinkat ten svůj golf, že jako to už určo bude naposledy a tedy jsem ho doprovodila ale samozřejmě nevzali foťák, takže moje nádherný lesní kreace, hony a skoky a lámání soušek, nic z toho není zaznamenáno. A ani se nestyděj. Nebo to aspoň není poznat.
Jak jsem již zmínila, počasí nachystali teda děsný, s tím prostě nemůžu být spokojená, jakkoli jim často nadržuju a leccos přehlídnu. Jako jsem přehlídla, že už mi nedávaj žádnou tabletku, myslej si asi, že ráno vůbec nevstávám rozlámaná, že mne nic nebolí (celej pes mne bolí!), ale dobře, tu radost jim dělám, že se tvářím jakobynic. Nakonec mi to taky vyhovuje, když zase můžu chodit po celým baráku, schody neschody. (No, do patra teda nelezu, ale co tam, žeju. Mohli by mi, pravda, sestěhovat ten velikej pelíšek, co mi ho zabavil páník, ale já si vlastně už moc nepamatuju, jak moc byl měkkej a hebkej, možná si to jen tak namlouvám a těch šest pelínků dole mi víceméně stačí.)
Až dneska po ránu jsme konečně byli aspoň na krátkým výletě. Vzali jsme ven buřtovou babičku s bázlivým dědou (on totiž se mne bojí, tosouvěci), ukázat jim Martinskou stěnu, to oni asi vůbec neznaj. Tak jsem je vyvedla, vše jim ukázala, na skálu cestu taky (ale panička mne sundala) a na památku jim kabáty malounko potřísnila. Dneska to vůbec nebylo tajuplný jako minule, ale proběhli jsme se pěkně. No a od té doby furt jen ty domácí práce :-(
Psáno 19.10.2013

Nemám čas, jsem šíleně utahaná, vlastně diktuju jen z povinnosti. Nejhorší je, že zítra nebude líp, ale k tomu se dostanu.
Jak jsem již sdělovala, hnízdím. S tím je děsně starostí. Lidem stačí zpravidla jeden byt plus chata. Skromnějším stačí i jeden dům (když se do něj vejde 9 pelíšků, je dostatečnej). Já jsem veleskromná, ovšem nedá mi to, a krom domácích hnízd mám ještě pod lískou čínskou, pod lískou červenou, pod rododendronem, za chaloupkou, pod borůvkou, u borovice, pod jalovcem. No a pak na každé vycházce aspoň jeden pracovní výkop udělám. Fakt dost dřina. A do toho se mi sem včera přibatolil Kvilík, že prý jako na prázdniny. Takže já nejen že budu muset tahat ty štěníky, co se musej už každou chvíli narodit, ale ještě Kvilíka. A s ním už to není žádná sranda, je těžkej, už se mne skoro nebojí, a je děsně pohyblivej. Ještě štěstí, že já teď zrovna taky, takže venku i v přízemku mi neuteče. A ještě nepřišel na to, že do vany za ním nepůjdu (stačí, co se z koupelny ozývá, tam to musí vypadat).
V týdnu jsme byli na 3 lesních vycházkách, vždycky skončily plnýma kapsama hub. No, jednou to bylo ještě tím, že páník byl okouzlen svým novým objektivem. Musím uznat, že jsem na některých fotkách ostřejší a to je on. Ale nevěřím, že tu krávu bude někam tahat, to bych musela určitě já.
Dneska jsme s Kvilíkem byli na cvičáku pouštět draka a taky trochu cvičit terénky na kole. Myslím, že ho na život připravuju řádně. Jen jsem kvůli tomu nestihla vykopat dostatečně mohutné jámy. Snad mi štěníci odpustí.
Jo, a to jsme zapomněla říct, že mne v tom panička nechala sama a jela si na výlet do Ústí...
Psáno 26.10.2013