Nastoupil podzim, je to nepopiratelný. Přestávám být na chvilku nejkrásněji zbarvenou bytostí v Ruprechticích a jejich okolí (ČR - Evropa - Svět ...), na chvilku mne vystřídaly stromy, keře, trávy a celý lesy. Ustupuju tomu všemu barevnýmu hýření protože vím, že trvalá krása je cennější než tyhle přechodný chvilky.

Ale i v podzimních měsících se dá užít spousta srandy. No, ale i ústrků. Například ti ježci. Už jsem se o nich zmiňovala, ale nepomohlo to. Furt mi tu šlapou po zahradě a co je horší, nesmím s nimi kamarádit. Prý proto, že bych je ušlapala, přitom já jsem už na pohled jemná ba spíše éterická. A to mi je před očima váží a slavnostně volají "hosana, přibral". Já bych taky klidně přibrala, kdyby mi dávali ty dobrý kočičí konzervy jako ježkům :-( Ale já zůstávám na granulkách, jen občas dostanu vyblízat konzervu nebo jen tak jako abych neřekla. A nevážili mne už 2 roky! No, ale ježci zdá se opravdu prospívají, myslím, že tu jsou 3 nebo 4, ale malí asi jen 2. Když na ně koukám skrz plot, ani jim vlastně to jídlo nezávidím, jak jsou mrňaví. Na rozdíl od nich já dostávám i jablíčka (a to prý ježci nejedí, troubové), takže tím je jasný, po čem se roste, žeju.

K podzimu patří pouštění draků v Otročíně. Naše Evička má narozky a s tím se pojí i vypouštění těch létacích potvor. K letošním snímkům asi netřeba nic povídat, snad jen, že fakt všichni 3 dobře lítali (je stejně pěkný, kolik lidí s akademickým vzděláním je ochotno běhat po polích a výskat) a navijáky byly totálně vytočené. Letos prý poprvé bylo nutno všechny draky stáhnout, nechtěli přistát sami. Jo, a ten nejbarevnější je nejmladší, koupila si ho Evička k narozkám a všichni jsme jí ho záviděli. Barevně soutěžil s okolními lesy, letecky pak s bojingama (no, nevím, takhle to říkali, ale já bych řekla letadlo, teda), který se mu zdaleka vyhýbali. Rovněž káňata si na něj netroufli. Uvidíme, jak za ten rok poroste a co dokáže příští říjen. Letos byl nejlepší.

Jo, a taky jsem se tam seznámil se štěnětem jezevčíka, ale byl nějaký nervózní, možná se něčeho bál a vrřel na mne a štěkal a utíkal. A jeho lidi taky vypadali jako že bych ho mohla nějak zkazit či co. No jako s těmi ježky. Chudák já.

Psáno 5.10.08

Ježci zřetelně škodí nejen mému trávení. Ty potvory pichlavý berou sluníčko a ukusují den, je to evidentní. Když jim nestačí kočičí konzervička nebo salámek pro pejsky (no, když to panička vaří, tak to moc nevoní, teda, ale stejně si to nezasloužej), tak určo ukusují i dny. Jasně a zřetelně to je vidět - máme tady dny kratší. To všechno proto, aby mohli dýl běhat po venku, okusovat MOJE mlsky, určitě přenášejí MOJE jablíčka (viděla jsem to v knížce a knížky nikdy nelžou) a vůbec aby měli dost času na škodění. Určitě jsou lovní, takovéhle věci jistě nejsou chráněný. Já bych to ulovila a bylo by, jenže panička - ach jo. Ona se do nich asi zamilovala nebo co. Páníka tak nekrmí (o mě nemluvím, chudák já)!

V hlubokým listí na cvičáku se krásně blbne. Trochu to smeká, parádně šustí a je to měkké na došlap. Co je nepříjemný, furt jsem vidět. Kdy bude takové zbarvení lesů, abych měla mimikry? Takhle mne furt okřikují, volají stůj! pocem! kemně! kdežto kdybych zmizela, volali by určitě Betuško! holčičko! kosatko! no prostě mile. Ale musím říct, že si to užívám, potkala jsem například novéo kamaráda koliáka a moc pěkně jsme si poběhali.

Jinak nic nového, žádný pořádný zážitek, který by stál za nějaké zpracování. Od té doby, co je páník s námi doma a radí jinejm, tak ho vlastně nevidíme. myslím, že lidé musí být zoufale bezradní, když jim tak dlouho trvá, než pochopí, co jim říká, asi. Mně řekne "jdeme", vezme vodítko a já hned vím, vůbec nejsem bezradná ... No, asiže nejsem lidi, žeju.

Vyrazili nám na sídlišti, kterým procházíme na cvičák, zajímavý houby. Tak jsem vám je vyblejskla.

Psáno 11.10.2008

Zima ještě nepřišla, ač jsem to čekala a taky trochu doufala, ježci by měli smůlu. Ale oni měli skoro smůlu i tak, neb přišla číča a zjistila, že došáhne na ježčí misku schovanou pod bedýnkou (panička se dost nadřela s promyšlenou konstrukcí, ale kočka je prostě chytrá) a brala si plnými hrstmi. Nebýt to kočka, přeju jí to! Takhle jsem musela paničku upozornit, že se blíží nebezpečí. Navíc myslím, že číča s obojkem nemá co žrát našim ježečkům mňamku. Vždyť oni pak nepřežijou zimu! Naštěstí jsme zabojovali, změnili konstrukci, odebrali ježkům, misku a dali jim stravu na trávník a kočka má smůlu. No, a já taky, protože mi panička zakazuje ten prostor po ránu oblizovat, neb ježci jsou čuníci a do stravy si kálí.

Místo abychom uklízeli zahradu, hrabali (to mne děsně baví) a sekali trávník, šlo se na výlet. A řekněme si hned narovinu, že to bylo trochu přepísknutý. Cesta vedla z Hejnic do Liberce, přes krásný hory plný zlatýho listí, kyselý vody a asfaltových cest. Ovšem nějakých 18 km a já to brala tak 3x. Mý lidi si neuvědomují, že oni klidně hubnout mohou, neb mají z čoho, ale co já?! Kupříkladu kopec z Ferdinandova na Bílou kuchyni doporučuji každému, kdo chce shodit. Třeba i partnera, jsou tam slušný skály. Ještě že tahle část cesty není asfaltovaná, to by jinak nebylo schůdný. Co se v Jizerkách dělá pro cyklisty, to je fakt snad přehnaný, nezbude než aby psům narostla kopyta nebo galusky. Dokonce i tam, kde náhodou není asfalt, jezdí nejméně jeden závodník (měl číslo na kole) a hledá cestu pomocí navigace. Ovšem závod byl minulý týden, tak nevím, jestli nemá nějakou blbou navigaci ;-)

Došli jsme domů a mám toho dost. Ještě tohle nějak sepsat a zalézám pod duchýnku. Dneska mi snad je i jedno, jestli se mí lidi nějak vejdou, hlavně já abych měla měkko a teplo; už mám svůj věk a na tyhle výkony nejsem zas tak úplně zařízená. Ale bylo tam hezky, doporučuju, zítra prý ještě má být pěkně ...

Psáno 18.10.08

Tento týden nejsem v kondici. Teda, hlavně ten konec mne vypekl. Jakoby nestačilo, jak mi trpěly tlapátka po tom děsném pochodu horami. Kdyby aspoň pouť, to jsou zastavení, zamyšlení, podumání. Ne, my jak k ohni a ještě od kostela k městu, prostě naopak. A pak se jeden diví, že půl týdne pak sbírám síly. Navíc mi prostě nedávají řádně jíst, stejnak si myslím, že mi ježci ujídají. Panička sice tvrdí, že jim dává jen kočičí konzervy a nějaké zbytky, ale já vždycky po ránu oňuchám příslušný prostor a vím své. Prostě jednak jsem vyčerpána, jednak nedostávám řádný přísun protejnů a jiných ostatních důležitostí. A tím jsem samozřejmě jednak vysílená, jednak mám oslabenou imunitu. A navíc trpím psychicky z těch potvor.

Pak je celkem samozřejmé, že s takhle oslabeným organismem těžko snáším to děsný napětí mezi koly senátních voleb. Podle všeho, co zaznamenávám, je podivné, že sníh na Ještědu je bílý, ne oranžový. Bojím se, že můj oblíbený RoyalCanin dostane barvu pomerančů stejně jako plody toho keříku, co nesmím shazovat z parapetu při lovu much. A tak to na mne přišlo. Od čtvrtka odpoledne do neděle (to už hlasy byly sečteny) jsem vybíhala ven co chvíli a uvolňovala ten krutej střevní tlak. A samozřejmě, hned se mi pomstili - beztak nízké dávky potravin byly ještě ztenčeny pod průhlednou záminkou diety. Jo, to se to spoří, když je někdo tak děsně zesláblej, že ani pořádně nemůže zdvihnout prapor odporu a řádně se bránit. Ale to nečekali. V neděli ráno, snad díky prodloužené noci, jsem zjistila, že už jsem v naprostém pořádku, a já jim zdvihla mandle, panečku. Z postelí lítali, paničce jsem udělala móňo na ruce, páníkovi jsem zacpala oči svým speciálním jazykovým šlemem, řádnou šmouhu jsem mu vtiskla mezi lopatky a hnala jsem je do práce hlava nehlava. Od té doby zase vybíhám ven se svým typickým štěkoten na rtech, všichni okolo již vědí, že jsem zase pevná a silná a samozřejmě krásná. Jen babičku jsem ještě nesrazila, dala mi suchý rohlík a tak ji pro dnešek bráním.

Psáno 26.10.2008