Nevím jak jinde, ale tady je zima. Mí lidi se mi smějí, že nejraději trávím dny na pelíšku a když mne přikrejí, je to ještě lepší. Trochu tomu konkurují krbová kamna, která panička láduje biomasou a ony za to vytváří velmi příjemné prostředí, ale to musí být lidi doma. Samotnou mne topit nenechají.

A přitom už rostou! Páník nevydržel a vyhnal nás do lesa a přinesli jsme plný košíček (asi 3 kusy) hub, viz dokumentace.

Na zahradě máme furt zajíce, jsem nervózní. Myslím, že zahrada je MOJE. Určo si brousí zuby na moje granulky, případně bude chodit k babičce na mlsy a na mne nezbyde. Jakoby nestačil Rick, i ten už by ve svým věku mohl mít rozum a nemlsat.

Psáno 7.6.09

Léto zdá se být poněkud nešťastné, řekla bych. Včera jsme tu měli 8x krupobití, naštěstí to omlacuje jen rybíz a moje oblíbené jahůdky zůstávají zatím v pohodě. Ovšem, tady v liberci, jsou bohužel stále zelené a páník hrozí, že než uzrají, shnijí. Pokud nebude dostatek sluníčka. A to, jak se zdá, nebude. Dnes teda slunko bylo, to jo, ale přece jen teplota 16°C není právě letní a jahodová. Na netu píšou, že se houby dají sklízet kosou, tak páník vzal kosu, mne a paničku, a kdybych si aspoň nezaběhala, tak ten výlet byl naprosto zbytečný, neb krom dvou (!) muchomůrek tygrovaných jsme nenašli nic. Faktem je, že s nima ráda chodím do lesa, protože oni jak se oddělí a takzvaně hledají houby, já můžu lítat od jednoho k druhýmu a přerývat celé lány lesů jakby prasata tam přebíhala. Jen nechápu, proč to páník dělá, když on to (stejně jako já) nejí. Ty plodnice prostě k jídlu nejsou. Panička má jiný názor a já se trochu divím, že pojídá i to, co nasbírá páník. Já bych to do huby nevzala, teda.

Ne, že bych se něčeho bála, já jsem velmi statečná moravská puga. Ovšem je pravda, že když se zapne sekačka, stahuji se do domu. Přece jen je to elektrickej přístroj, vrčí ba někdy až řve a i páníkem občas cloumá nebo ho přinejmenším opotí. Samozřejmě se jí nebojím, jo kdybych se do ní pustila, to já bych jí dala, panečku! Ale přece jen, raději jsem trochu stranou. Fakt jsem velmi odvážná, ovšem s rozmyslem. Když zapnou lux, tak hledám zas pro změnu cestu ven. Ono to řve, fouká to, páník se u toho tváří děsně důležitě, když tu tyčku drží a jezdí s ní po zemi, nemusím být u všeho. Co kdyby mi to šlo po chlupech, například? Prostě ne, že bych se bála, ale jdu ven. Blbý je, když prší, to mám fakt problém, a doufám, že ČEZ dostojí své pověsti a vypne proud. Nejhorší představa je, že si rozdělí úlohy, jeden zapne lux a druhý sekačku. Pak nezbude než vyrazit do útulku a jasně jim tam zatančit, co mi doma dělají a že trpím jak zvíře. Jen nevím, jak potom s granulkami, chudák já. Ach jo.

Psáno 13.6.2009

Nevím, zda je to tím studeným počasím nebo že by mi lidi nějak dozrávali, ale v posledních dnech nějak víc sportuju a je to poznat na fotkách. Přiznám se, že se cítím být v kondici, kašlu na nohy, co panička tvrdí, že jsou křivý, a raduju se z toho, jak se mi daří běhat, skákat a lovit. Pravda, občas jsem trochu víc zablácená, ale to vadí jinejm než mě. Nakonec, ondá se panička nacápla do bláta na cvičáku jen to šplíchlo (ale já se tvářila jakože nic, i když jsem si málem jazyk ukousla) a foťák daleko odhodila, jak se rozmáchla. To já nic neodhazuju, snad jen občas nějakou tu slinu. A každopádně mám stále krásnější výzor, řekla bych. Prostě při vší skromnosti krásná holka, jenže, jak se zdá, panička je neoblomná a kvůli nějakým hleznům mám zaracha.

Byli jsme se podívat na koníky, páník je objevil v rámci své práce snad. A tak to vypadá, že mí lidi zase začnou jezdit; já to teda nepamatuju, jen z vyprávění, ale bude to fakt veliká psina. Teď hlavně musím prosadit, abych mohla s nima, to je základní úloha. Zatím se moc netváří, už na první návštěvě mne nechali zavřenou v yardovi (! jaká to potupa), ale kouknout se na koníky mne nechali. Ovšem je dost blbý, že s nima pes teda nepokecá, mám pocit. Jedni jsou dost malí, skoro jak já. Ti druzí jsou naopak dost velicí, řekla bych, že větší jak páník! Ale vůbec neštěkaj! Taknevím, jestli si k nim najdu ten správný vztah.

Psáno 20.6.09

člověk by řekl, že to píšu v potu tváře. Já jsa uštvaná píšu s jazykem na klávesnici vestu nemajíc. Ne, že by týden byl nějak zvlášť nabit, ale jeho konec se mým liden jaksi vymknul a já, když si sama zapínám noutbůka, tak jsou jednak děsně nervózní a navíc se mi hned nějak uslintá obražofka. Tak musím čekat no a jak říkám, tentokrát to bylo dost náročné. V podstatě se všechno strhlo až o víkendu, kdy páník, místo aby se věnoval domácím povinnostem, tak pracoval. A když nepracoval, tak vyvážel paničku a mlaďasku na koňské výlety a mne nechali doma :-(, přitom já bych těm kobylám ukázala kterak se lítá. No, aspoň krapítek jsem vydělala na tom, že jsme jeli na houby, opět pod tlakem informací, že jako rostou až se z nich hulí. Lidi vyzbrojeni nožíky, já jela jen jako dozor. Okolo tady předkládám některé fotky, aby bylo vidět, že jsme skutečně prolézali leccos, ale výsledkem bylo hanebně malé množství úlovků a navíc hlavně růžovky, to přece nejsou snad ani houby. No, páníkovi jsem pod rukou rozšlápla jednoho klouzka, ale on byl stejně prožranej, teda ten klouzek. Jo, a taky jsem tam zažila velikánský dobrodružství, teda dvě. napřed jsem s mlaďaskou zkoumala zajímavě ukrytou ropušku, teda ta vám je nevzhledná! Když jsem se pak kradla k mnohem pěknějšímu žlutočernému kabelu svinutému do voluty, páník zařval! (hrubián, ale prý kdybych udělala ještě krok a čumákem trochu tomu kabelu pomohla k pohybu, zařvala bych já, říkala panička) a vyfotil zmiji. Odešla do houštin a nepustili mne za ní. Ovšem bahýnka na cestě lesem jsem si užila dostatečně, prasátka vytváří svá kaliště velmi důsledně a já jich pak bohatě užiju. Nepříjemný je, že pak musím projít kýblovou očistou, neb panička mne nechce vyparáděnou pouštět na pelíšky, a přitom mi ta ostře hnědá či oranžovo okrová obzvláště sluší. Chudák já, no ne?

Psáno 28.6.09