Tak nevím, jestli jsem to já, kdo všechno motá, a nebo mí lidi a jejich pranostiky. Je přece jasný, že v zimě má mrznout, sněžit, sněhuláci růst jak z vody, rampouchy se nastavovat jen si ukousnout. Potom ty,jimž to sluší, mohou vyrazit ven v něčem novém,pěkném,moderním,dechberoucím.Kupříkladu já měla slíbeno, že dostanu kabátek.Však jsem si ho taky směla vyzkoušet a od té doby jsem snila o Vánocích bílých. No, a jak to dopadlo,že. Z každé vycházky mám trauma zacákaného pupíku (no, a pak ještě větší trauma z paniččina kyblíku a hadru, tak si pedykýru nepředstavuju,teda) a místo běloskvoucích luk je tu všude bláto a zas bláto, k tomu kousek kaluže. Možná ale to má panička domluvený s počasníkem nebo jak se to jmenuje (jeho mluvčí se jmenuje Míková), aby se neprofláklo, že třeba mám špatně udělaný záševky ... No přece to není jen tak samo sebou, že je tak teplo.

Jinak mně se celkem daří, to lze usoudit z přiložené dokumentace. Koukněte na sousedovic Mufína, kterak je ořezátkový oproti pravé moravské puze. Co chcete, prý to je jen nějaká německá doga, čili malej pes ... Ovšem honit se s ním podle plotu mi dělá obzvlášť velikou radost (a páník pak má co hrabat).

Kromě cvičáku taky chodíme k buřtový babičce až do Pavlovic, to je náhodou pěkná štreka a chodíme po přechodu kde nám nikdo nezastaví. A cestou tam já trochu táhnu, aby panička věděla, že mne má. Pak na veliký louce mne zpravidla pustí, tak trochu běhám a čenichám, ovšem pak se tak nějak jako unavím či co a zpátky už jdu pěkně vzorně podle nohy, občas mi zadní drápky drnčí o asfalt, ale každej mne musí mým lidem závidět, jak já jsem klidná, hodná, vychovaná. No prostě tu povahu si každej zamiluje. Než se vyspím.

Psáno 1.3.08

Další týden za námi, a nic pozitivního, teda. Týden mi začíná zpravidla nedělí, to proto, že mám právo se poválet po páníkovi v podduchní a víceméně nás panička nechá příjemně zahnívat. Zcela jinak ale tomu bylo tentokrát. V Mladé Boleslavi totiž probíhá tzv.bonitace, to je proces, při kterém nepříliš dokonalí lidé s exteriérem třeba i nevábným rozhodují o tom, který z nás psů je jako pěkněj. A jakože k chovu. Moc bych jim to přála, takovou proceduru. Sice by bylo qantum vyřazených (a tedy jistě se bouřících, odvolávajících se k bůhvíjakému soudu či jiné instanci), ale my dogy bychom je posuzovaly shovívavěji jak oni nás, to teda rozhodně. Ale já tam nebyla na posuzování (to bych teda s nervama nevydržela), já tam byla na konzultaci ohledně nějakých podivných výzkumů, které dělá jeden hodný člověk od nás z Moravy a moji lidé se mnou nechali ohnout a nějak jakože na tom taky pomohou (aspoň něco dělaj, žeju). A protože prostě ten mejdan začínal děsně brzy, tak my tam museli být ještě víc brzy a to nebyl šťastný začátek neděle. Ještě že páník umí spát při řízení yardy, ovšem já se nevyspala vůbec.

Po celý týden pak byl dost mrtvo. Chvilku to vypadalo, jakože přijde zima a drobátku i nasněžilo, ale nejvýše tak, aby se mi lépe bořily tlapky do blátíčka u plotu, kde lítám a řvu na lidi. K zaznamenání snad je jen bžunda s babičkou - když se na ni vrhnu, upadne. A to je sokolka! Musím říct, že ani mí lidi to nechápali jako legraci, ale já si to nějak nemůžu odpustit.

Taky jsem byla na výletě. Zdá se, že paničku už dočista opustil rozum a museli jsme dobývat zříceninu hradiště Jezdec. Což o to, je to kousek nad Ruprechticema a normální bytost by tam po pěkné široké cestě dorazila figšmig, ale naše panička je z jiného těsta. Tož jsme vyrazili tzv. po vrstevnici od kapličky. Po vrstevnici v tomto podání to značí hluboký propad po stráni asi tak kilometr no a pak nejmíň 100 km vzhůru, přičemž v podstatě to vypadalo, že jdu jen po zadních a předníma se přidržuji kolmé stěny. Páník trpěl jak zvíře a u toho ještě fotil, aby Bardotová měla corpus delicti, až bude paničku řezat za tohle trápení malých jemných nedorostlých vyvíjejících se nenakrmených nenapitých nepohlazených nešťastných pug. No, na fotkách to uvidíte sami, zvlášť slideshow z vrcholu je epesný. Tak tohle se tu dělá psům, co mají vylehávat na gaučíku a občas pustit hrůzu na počťačku. Ale mám pro vás dobrou zprávu - ROSTOU!

Psáno 9.3.08

Myslím, že se všichni zbláznili. Teda já ne, jen mí lidi. Posuďte sami. Blíží se jaro? Ano. Je jarní únava objektivní realitou? Ano. Je organizmus na jaře víc v riziku nákaz, poškození, atd.? Ano. A já musím furt někam chodit! Místo teplého důlku na jednom z pelíšků (stejně, řekněte, 8 pelíšků, není to málo?) a rozjímání musím lítat jak celej klub turistů. Že prý je to zdravý, tvrdí panička. Páník v skrytu určitě souhlasí s mým názorem, ale netroufne si. No, a já si vlastně taky netroufám, a tak se tvářím, že jsem venku ráda, že běhání, skákání a lítání je moje nejoblíbenější činnost (přitom já nejraději filozofuji vleže s přivřenýma očima, no můžou být i zavřený, veliký myšlénky si nechám procházet hlavou a občas z toho mi i nohy samy běhají, jak silný jsou to ideje!). Prostě - chudák já!

Opět jsem potkala labradora dovádivce, je mladej a už na mě zkoušel takový divný věci, že jsem napřed tak jako lehala, pak jsem ale vycenila zuby a řekla jsem mu od plic, že moravská puga nemá zapotřebí intimity s nějakým laboušem, to by byl pak nový rod libereckých pugalabů a to už je fakt dost hrozný. A navíc já si myslím, že mám na vdavky ještě dost času.

Ten jarní výlet byl na Libereckou Výšinu, sudetskou to stavbu, která by mohla být i krásná, zajímavá, mohla by být cílem víkendových rodinných výletů, kdyby se o ni někdo staral a provozoval ji. Takhle je to trošíčku strašidelný místo, ovšem zase má tu výhodu, že tam můžu chodit nespoutaná vodítkem (no, možná nemůžu, možná to není zóna volného pobíhání lidí za svými psy, ale trochu jsme udělali přestupek). Mimochodem, byla jsem hodná a paničce jsem radost udělala velikou, neb všech 5 přivolání jsem zvládla na výbornou (a to si nevzali žádnou mlsodměnu, sklerotici) a nepoprala jsem se vůbec s nikým. Taková jsem já hodňoučká. V lese ale bylo fakt fajn, skoro sami jsme bloumali cestou necestou, mí lidi si brumlali cosi o tom, že mocmoc let na tom kterém místě nebyli (nevím proč, bylo to tam místy i hezký) a tak to vypadá, že budu muset zas někam. Snad už těch zřícenin moc okolo není, poslední pak asi budu já :-)

Psáno 16.3.08

Byl to divný týden. Jakoby se něco chystalo, dokonce se uklízelo. Panička odstranila z oken moje značky, tak jsem měla hned co dělat, než jsem všude nějakou umístila (no jinak by se ptáci mohli vrhat v hejnech do naleštěných skel a bídně hynout, že). Nějak jsem moc nechápala, oč přesně jde, z loňska jsem si nepamatovala žádné svátky. V druhé půli týdne i se páník tvářil, jakože bude v domácnosti něco taky dělat, to už bylo kritické, to se nestává denně. Až v pátek to vypuklo. Sjeli se příbuzní jak kobylky (teda ne mí, ale mých lidí) a pustili se do gratulací. Z nějakých příčin má páník a děda ve stejný den něco se jménem a oni to slaví. No, paniččina drůbeží roláda měla jen jednu chybu - musela jsem se dělit. Jinak ta oslava byla taková dost chudá, v podstatě mi nic nenechali, takže asi sami moc neměli, řekla bych. Panička vybryndala kus vína a tak jsem mohla ochutnat a nebylo to špatný, inu Morava je Morava, to my pugy známe. Prosluněná, s jemnou kyselinkou, buket po broskvích, švestkách, malinách, ostružinách a hovězím ... Fakt by takovýhle oslavy mohly běžet častěji, nakonec i to uklízení bych možná vydržela.

Mám trochu průšvih, zvlášť tetka O. mne přestala mít ráda. Přijela k nám ovinuta liškou, prý po prababičce (nebo tak někom). Nechala ji na botníku. Nemohla jsem odolat. Já vím, že podle zákona mezi mnou a liškou má být mřížka, ale nemohla jsem žádnou najít a tak jsem šla do přímého boje. No, zkrátím to. Než se vrátili mí lidi z nějakých akcí ve městě, byly liška na kousky. Asi tak 5cm měl každej. Tetka se mnou nemluví.

Ovšem něco se děje. Přestože se oslava krapet protáhla, hned po ránu panička zase šůruje. Příbuzní vydrželi jen do oběda a hned pryč. A tady to furt vypadá, jako by měl přijet prezident, jen koberec chybí. No, pravda, když si poskáču u plotu, tak pak dělám tlapkové otisky, ale panička to hned likviduje. Dneska po někoika dnech zvonili v našem kostele, spousty lidí tam chodilo a já na ně řvala. Mí lidi mne nechápou, ale ono mi dělá děsně dobře hulákat na lidi co jsou za plotem. A je mi jedno, kam jdou, hlavně když si zařvu.

Fotky dokumentují především velmi jarní prostředí naší zahrádky. Ten krokus je fakt pravej, rovněž zahrabávání medvídka je můj oblíbený obřad. Ovšem když se mi to opravdu podaří, tak mi mejou nohy. A to teda je opravdu nepříjemné finále jinak veselé akce. Jo, a páník mne pak mydlí hráběma. Chudák já.

Psáno 23.3.08

Konec března je teda fakt hektika. Nejen mí lidi, zdá se, se zbláznili, ale i spousta dalších. No už jen ty vejce, to je teda fakt pecka. Kdyby se s tím panička tak nepatlala, prostě normálně mi je švihla do misky, tak já se o zbytek samozřejmě postarám a není co řešit. Ne, to nejde. Napřed se to vaří (proč, proboha?), pak se to barví (no to je taky k ničemu) a pak, světe zboř se, se svíčkou na stole a voskovkama, co asi šlohla školákům okolo jdoucím, matlá nějaký vzory. Já už úplně (a doslova) vyflusaná na to jen koukám. Ale to není všechno. Pak se jednou takhle vzbudíme, a páník jak nějaký pomatenec k tomu zvlášť určenou podivnou pleteninou klacíků (to je to, co je vidět na fotce kraslic)mydlí hlava nehlava vše ženské kolem sebe (no, on by asi dědu vynechal v každém případě a pak už vlastně nic než ženský tady nemá) a ještě k tomu vykládá jakési neumělé básně. Fakt pecka. Aspoň že ty mazance se nám s paničkou povedly (vedla jsem jí ruku, ale nesmí se to říkat), takže spokojeně kynu.

Sotva páník zmydlil co mu pod ruku vlezlo, vyrazili jsme na výlet. To víte, vzedmula se ve mě vlna nacionalizmu a zatoužila jsem po domově otců. No, to bych teda musela do Francie a tam mne vzít na otočku nechtěli a tak jsme jeli do Němec. Doufala jsem, že tam vjedu jako paní NĚKDO. No, šli jsme tam pěšky ... Lilo a chumelilo a foukalo. Inu - jaro. V celém Německu jsme byli úplně sami. No, projelo kolem nás jedno policejní auto. Podstatně jsem pomohla zdvihnout polské HDP, neb jsem zaplašila (nejmíň 3X!) kačenky na polskou stranu Nisy, takže mají pěkný přírůstek. No, jestli si to neudržej, to je jejich boj, žeju, ale já dělala co šlo. Stavili jsme se u jakéhosi pomníku Trojmezí, moc jsem tomu nerozuměla a byla mi děsná zima, ale prý to tam stavěl nějaký špidla. A bude se tam stavět děsně zajímavej mostek, to jsme zkusili vyfotit. Jinak - zima. Myslím, že už do Německa nemusím, nedivím se, že jsme se usadili na slunné vínodárné Moravěnce.

V týdnu jsem hlavně odpočívala po té děsné fušce. A to jsem netušila, co přijde příště! Představte si, páník se školí celý víkend a my ne, že bychom si udělaly dámskou jízdu. Mohly jsme třeba do nějakýho salónu, kupříkladu versáče měl výročí a určo by pro mne měl nový kšandy, ale to my ne. My šly na Dědka. Ale o tom až příště.

Psáno 30.3.08