Je po všem, to je jasné a samozřejmé. Symptomy jsou nabíledni, není, co by toto tvrzení zpochybnilo.

Všechno začalo tím, že jen si rozebrali dárky a narvali si pupíky (mluvím o svých lidech všech možných, já, samozřejmě, vychrtlinka chudákjá, nic nedostala), rozjeli se po všech čertech a já tu zbyla sama. No kdyby sama, tak se vyspím, ale nechali mi tu páníka a paničku, a vypadá to, že nafurt. Asi už jsou v penzi, počítám, protože nechodí do práce. A otravují. Úplně by stačilo, kdyby mi nechali otevřené dveře k dědovi, já už bych si to s Rickem domluvila, a bavorská dóžata by za 4 měsíce byla k odběru, ale to ne. Sedí mi tu furt, tváří se důležitě a nepustí mne ven. A když, tak na vodítku. Silvestrovské postavení Venuše a Měsíce je jasným signálem, že to tu není v pořádku - posuďte sami, obrázek se mi, myslím, povedl.

Do toho neštěstí začalo ohavně mrznout a chumelit, a přece mi kabátek nenavlíknou. Po sídlišti běhá každej v posledním versáču a já furt nahatá (samozřejmě, se zalíbením na mne pohlédne každý, ale přece). Ještě před Silvestrem jsem trochu prohonila sousedovic Cézara, ale on je nějak divnej a nevšiml si, že mohl být směle důvěrnější. To bylo skoro naposled, kdy jsem byla puštěna z vodidla. No, teda taky na Nový rok, ale to byla ještě tma, normální lidi odpočívali o psech nemluvě, samozřejmě panička nikoli. Pak se diví, že jí v té tmě nevyniknu ...

Ještě než všichni odjeli, hráli tady mikádo, já chtěla pomáhat slabším (na jemnou motoriku je dozí packa úplně nejlepší!), ale vyhnali mne. Fakt smutnej konec roku, to vám povím. Místo piškůtků mi dávají tvrdý cukroví, chudák já.

Vypadá to, že na ten sportovní mejdan v Liberci se už chystají i tam nahoře. Padá a padá, házíme sníh jak diví, zima je na tlapátka, ale já vyhlížím přes plot, kdy přijede nějaký ten princ. A nic. Zřejmě je zima pro lásku totální zábranou; jen Rick pláče kudy chodí, protože panička i babička jsou jak ostříži. Aspoň že v sobotu chvilku slunko vyběhlo, tak mne vzali na cvičák, ale pózovaly spíš krásně nasluněné břízy než já, to je jasné, byla jsem na chvilku puštěna z řetězu ... ale ani srnec nepřišel.

Psáno 4.1.2009

Myslím, že se jedná o diskriminaci. A situace je opravdu vážná, možná až zoufalá. Možná, že ještě horší.

Jak známo, prožívala jsem nyní velmi důležité období, byla jsme připravena přinést svou oběť pro růst psí populace. A bylo mi v tom zabráněno metodami naprosto nepřijatelnými! Panička kruťák mi nesundala vodítko jak jen jsme opustily dům. Vycházela se mnou jen před rozbřeskem nebo po setmění (brrr, to vám byla zima), vždy vyzbrojena proti mým ctitelům alespoň odhodláním, pokud ne nějakou jinou surovostí. A oni jakby to věděli, zmizli. Já, nejkrásnější ruprechtické stvoření, tu sama v závějích a sibiřském mrazu pláču krokodýlí slzy a zoufale žeru sníh plnou tlamou. Krom dědka Ricka si nikdo nevzpomněl. A teď už je pozdě. Svět přišel o velikou krásu, dobře mu tak.

Chtěla jsem jet povzbuzovat na Jizerskou 50, to je dle mne rozumnější než to, co se chystá na konci února. Ale samozřejmě, mí lidé mi to zatrhli, naložili mne do yardy a odvezli mezi šutry. Ano, v podstatě takový větší židovský hřbitov, samej kámen. Jmenuje se to Český ráj, ale tlapky tam zebou stejně jako na zahradě. Výhodou bylo, že (možná ovšem proto, že páník byl sebou) jsem směla bez špagátu. A to je hned jiné pochození. Kupříkladu jsme viděli pravého nefalšovaného jen trochu vycpaného muflona. Ale utekl mi, ovšem kdybyste slyšeli paničku, jak na mne volala, tak byste utekli taky. S rájem to tam nemá nic společnýho, ale hezký to tam je, Kacanovy vřele doporučuji.

Zapomněla jsem odvyprávět, jak mne tu technologicky trýzní. Prakticky každý víkend mám těžký trabl - jmenuje se lux. Je to páníkův kamarád, děsně kvičí. Páník ho sebou tahá od místnosti k místnosti, laská se s ním a lezou spolu po podlaze. Chtěla jsem ho už dávno očuchat, ale nedá se, děsně na mne funí. Vyhýbám se mu, ale mám problém, když ječí mezi dveřmi a já jsem v místnosti, do které se chystají. Nemám jak uniknout. Zkouším přeskočit, ale bojím se, kam až ta potvora dofoukne. Protože ale velitel je páník, tak vždycky té mrše zavelí, ona poodjede a já bleskem proběhnu kolem. Ale za chvíli se to opakuje, jdou jak navedení od jednoho pelíšku k druhému a nedají si říct, i když musí vidět, jak mne to trápí. Tuhle mi někdo říkal, že na ně mám pustit srstku, ale já nevím, jak. Tak pouštím aspoň chlup.

Psáno 11.1.2009

Odpočívám, relaxuji. Maximálně pomáhám odhazovat sníh. Co taky ode mne za těch pár granulí můžou chtít Venku nevlídno, mráz, studeno. Jestliže na počátku týdne se všude válel prašan, kterým se aspoň dalo brodit (i když, co si budeme povídat, v některých chvílích je ten studený sníh pěkně nepříjemný, ale za chvilku vycházející teplá tekutina přece jen učiní celý povinný obřad snesitelným) , ale pak to nějak vyfoukalo, mrazy poklesly a ze sněhu se stala nepřátelská těžká studená mokrá hmota, která ani k pití už není jako dřív.

Každopádně v mém kotečku je příjemněji, i když jsem zaznamenala, že možná budou potíže s plynem. Zatím mi to u každého z pelíšků hřeje, takže se mohu vyvalovat, přemýšlet o zásadních věcech a případně pokukovat ven (bohužel zde mám trochu problém, panička nechce denně okna cídit a já prostě nemůžu za to, že po mém vyhlížení je na oknech neprůhledná stopa). Tím pádem dobře vidím, kdy babička "sype ptáčkům", tzn. dává kousky vynikajícího rohlíčku na zem pod jejich venkovní stůl - hned vyžaduji otevření dveří a ženu to nenažrané ptactvo, ať si jdou jinam. Vyblížu poctivě každý drobek, nic jim nenechám, Jakoby jim nestačily ty tuny slunečnicového zrní (fuj, leze to do zubů, nevím, co na tom mají) a lojové koule (naprosto nepřejícně jsou zavěšeny nesmyslně vysoko). Jiná situace je, když se s kosákem přetahuju o leknínovou limonádu - on se vždycky děsně nafoukne a je fakt hrozivej. Tak čekám, až mne pustí, teda. Stejně se v poslední době musím děsně moc naklánět, je málo vody a ledoborec-panička s tím nic nedělá.

Už si myslím, že by mohlo přijít jaro. Nakonec, začíná nám toho doma dost kvést, takže asi už je to na spadnutí, ne?

Psáno 18.1.2009

Oteplilo se, je po plynových potížích. To je zajímavá souvislost, řekla bych, počítám, že pokud se nemýlím, v dalším týdnu možná bude problém s dopravou plynu, neb mají opět přijít mrazy ...

No, je fakt, že by asi trochu sněhu nezaškodilo, v tom, co se teď válí po zemi, se děsně blbě chodí. Myslím, že moje dobře čitelné zadní nožky jsou ještě čitelnější než dříve. Panička při mé chůzi vydává steny (to abych já se mohla soustředit čistě na chůzi a nemusela se rozptylovat zvuky), obávám se, že mne požene už brzy na veterínu. Tohle ale fakt není dobrý období, sníh se divně boří a řeže do tlapek, smeká se a rozjíždí. Na cestičkách jsme měli led, musely jsme s paničkou fest hrábnout, abychom jej odstranily. Takže aspoň odchod z domu je celkem bezpečný, ale tím to končí. Silnice, chodníky i cvičák jsou nebezpečné, nepříjemné a tudíž zřetelně paničce naznačuji, že bychom tam ani snad nemusely.

Povedlo se mi to jedinkrát - dnes, v neděli. Schovala jsem se u páníka pod duchýnkou a do 9 na nás panička pro samý internet zapomněla. Ale pak jsem stejně musela že prý na procházku ... houby procházka, sadismus to je. Klidně bych si procházku promítala v teplíčku, když zavřu oči, tak klidně i utíkám ba peláším, netřeba si rozdírat tlapky o ledy. Pravda, občas je z toho rozedřený páník, ale ten snadno dorůstá. To tehdy, když má neopatrně pupík pod mými tlapkami :-)

Psáno 25.1.09