Skotsko, 23.4.2010 - 2.5.2010

23.4.2010, 6:45, Cesta


CarlisleStartujeme v dobu bezmála normální, řada lidí kolem nás spěchá do práce, my na hranice. Yarda má naplněnu nádrž zaručeně levným benzínem (no, Shell v ČR je srovnatelný s Aralem v SRN, ale to až tak za 500 km), vycpány všechny štěrbiny vším, co je uznáno za potřebné na takovou objevitelskou cestu, obsazena všechny místa cestovateli. Asi nejlépe se má Beta, může se převracet v kufru z boku na bok. My ostatní máme na příštích cca 30 hodin převraty zakázány.

Cesta příjemně letí, u Bautzenu najíždíme na dálnici a Yarda konečně může zjistit, zda dosáhne na v technickém průkazu uváděnou rychlost. Dosáhne, ale krapet to trvá. A rozhodně to není zadarmo, žízeň je obrovská. Navíc se nedá říct, že by se 170tka líbila ve voze úplně všem a tak se vracíme na standard 140-150 a tím se suneme od překážky k překážce. Je evidentní, že v SRN bojují proti nezaměstnanosti opravou dálnic. A bojují s vervou, jak je nakonec o Němcích známo - shora neomezená rychlost je na velmi omezeném počtu kilometrů dálnice. Ale aspoň žádná zácpa.

První pořádnou zácpu si užijeme až v Bruselu, neb všichni evropští úředníci v 16:30 usedají do vozů a někam jedou. Tedy chtěli by jet, ale ono to jaksi nejde. Jednak logističtí projektanti nepočítali s tak velikým rozšířením unie a hlavně jejího aparátu, takže nesmyslně kratičké sjezdy dvou dálnic prakticky znemožňují plynulost i bez většího množství aut. Jenže v pátek odpoledne prostě krom toho tam je všude ještě hodně aut. Ztrácíme zhruba hodinu jen v zácpě bruselské. Další pak si užíváme okolo Gentu, zde se věc komplikuje nepříliš velikou havárií dvou vozů, podle všeho jen plechy. Ale to přimělo zdejší policii (nepomáhá ani nechrání a to ji omlouvá) zastavit provoz ve 2 pruzích tříproudé dálnice ... Další hodina.

Do Francie vjíždíme za světla, prostě jsme si neužili belgického osvětlení dálnice (proč to proboha mají a ekologové mlčí?). Celou cestu se trochu obáváme tunelu. Přece jen, letecká doprava se teprve pomalu rozjíždí a i měřeno cenou tunelu (je nyní dvojnásobná té, kteoru jsme si v předprodeji zajistili) lze očekávat ucpávku i zde. Navíc vezeme Betu a veterinární předpisy Velké Británie jsou nechvalně známé. Obě naše obavy byly rozptýleny prakticky naráz. Sami jsme zaparkovali u budníku s psí tlapkou, značkou to veterinární kontroly. Sami jsme na pokyn úřednice (mimochodem milé a usměvavé) našli čip a přečetli jej. Skoro sami jsme pak zastavili před hlavní budovou, kde jsme chtěli směnit peníze a eventuálně koupit něco teplého k jídlu. Peníze jsme směnili snadno a velmi, velmi draze (zlatí veksláci u nás doma!), s tím jídlem to bylo složitější, přece jen, už bylo dost hodin - 20:15 - a už se asi chystali domů a nebo naopak se rozcvičovali na noční směnu, nevím. No ale jakýsi fast food jsme do sebe narvali. A pak už do vagónku.

Tunel má jen jednu nevýhodu - nejsou tam okna. Takže cesta je poněkud jednotvárná, navíc nikdo nic po vagónech neroznáší (kupříkladu šampaňské) a prostě tam není do čeho píchnout.

Popisovat cestu na sever nemá cenu. Každý, kdo si zkusil jezdit vlevo ví, že to nic není. A protože britské předpisy jsou velmi strohé a rychlost krajně omezená, jízda je ekologická. Zastavení u dálnice pro doplnění energií všeho druhu není tak časté jako u nás, ale postačuje. Nabízejí WiFi běžně k jídlu, to je, myslím, velmi příjemné, i když jsme to nevyužili. Nejvíc stejnak ty zastávky využil Yarda, jednou ale i já, dal jsem si typickou anglickou snídani a udělal jsem dobře.

Bylo evidentní, že jedeme moc rychle, byli bychom v cíli cesty podstatně dřív, než by stihli uklidit po předchozích hostech ... Proto jsme zvolili odbočku ke Keswicku, zde někde mají být nefalšované keltské kamenné kruhy. Ovšem ve 3 ráno se fakt těžko hledají, zvláště když spartánské značení není řádně viditelné ani ve dne. Zastavili jsme kdesi na parkovišti a na chvilku schrupli. Kolem 5.hod vyrážíme do šera hledat kruh. A opravdu byl nalezen, dokonce jsme zde nebyli první, ale jacísi potomci Keltů přespali přímo u kruhů a nyní s foťáky v rukou hledali nejlepší místo pro zachycení svítání. My jsme to zmačkli hned a na svítání nečekali, klepali jsme se zimou všichni 3.

Další zastavení bylo až o párset kilometrů severněji - Carlisle. Tato vyvýšenina se líbila stratégům už v době předřímské, stála zde patrně pevnost dávno před 2.stoletím, kdy se tu na čas usadili Římané a vedli odtud na východ tzv. Hadriánův val, ochranou to síť pevností proti Kaledoncům, Skotům a Piktům a vůbec všeliké severské verbeži. Mnoho nezůstalo, resp. v 7 ráno jsme nenašli nikoho, kdo by nám něco římského ukázal. Ovšem místní katedrála (moc pěkná, vitráže jako hrom, dřevo i kámen nádherně zpracované, uvnitř dokonce vystaven místní poklad - archeologické nálezy vysoké historické i umělecké hodnoty) se otvírá už v 6, na rozdíl od pevnosti, o kterou vedli Angličané se Skoty nejednu těžkou řežbu. Tu otvírají v 10 a to není nic pro nás, my jsem on the road.

Glasgow jen projíždíme, ani moc nepřibržďujeme. To město evidentně stojí za návštěvu, letmé pohledy doleva i doprava svědčí o tom, že by bylo na co koukat. Ale nevešlo se do itineráře, takže jindy.

Pokud bychom spěchali, nejlépe do Dunoonu trajektem. Ale my máme kvantum času! Tak volíme cestu na Loch Lomond (pamětníci znají krásnou Waldovu skotskou lidovou, kde se zpívá o skotské pláni; evidentně autor textu Loch Lomond nenavštívil ani na mapě). Jezero krásné v křovích stinných, jen co je pravda. Abychom se nacvičili, odbočujeme z normální silnice na kozí stezku, to je prostě silnice pro jedno vozidlo, na které je čas od času (někdy opravdu i dost často) výduť pro vyhnutí se. Zpočátku jsme si neuměli představit, že něco takového může fungovat. Když jsme se několikrát setkali (a vyhnuli) s kamionem, už bylo jasné, že to funguje. Je to velmi zajímavé zařízení, které podporuje vzájemnou důvěru. Bez ní by totiž člověk na takovou silnici prostě nemohl. Na kozí stezku jsme ovšem nevyrazili jen tak z plezíru, ale protože jinak se na hrad Carrick, oblíbenou to loveckou lokaci krále Jakuba IV., nedostaneme. Možná to bylo dlouhou jízdou, možná lešením, ale prostě tak polozřícená kostka nám nepřišla nijak malebná. Pravda, čekali jsme veliký hrad a našli zříceninu hrádečku.

Pak už Donoon. Ubikaci jsme našli razdva. Přímo proti golfovému hřišti. Dnes jen vybalíme, odhalíme základní finesy obsluhy místních spotřebičů a šup spát. Je 14:30 místního času, Yarda má v kolech nějakých 2150 km.

 

  Betí názor na věc

Je s podívem, jak lidé světí dovolenou. Já to moc nechápu, v podstatě si myslím,že lépe je, když tzv.pracují. To mohu hlídat doma, občas pravda u toho usnu, a život je rozumně strukturovaný. Jakmile se začne s dovolenou, končí zábava. Už jen ty přípravy - zaváření masa (to je přece škody, já bych ho klidně zpracovala i bez hýření energií), praní, žehlení, rovnání, vyhledávání, studium map. A u toho všeho já musím být, přece. Jinak to zořou.

Mám novýho yardu, ale místa je v něm stejně jako ve starém. Ono se jim řekne, že jako můžu ležet, jenže to já prostě nemůžu, když se těším, žeju. A tak musím sedět, koukat dopředu, intenzivně oddychovat (aspoň páník zjistil, jak funguje ofukování předního skla, neb po chvíli mého dýchání nic neviděl) a občas trochu mňouknout, aby viděli, že jsem v tom s nima, že je v tom nenechám a taky se těším. No, upřímně, doma na pelíšku je líp.

Když yarda sviští, tak si lehnu, to je evidentní, že se nic zajímavého nebude dít, prostě jedeme. U benzínky, kde dostává napít, dostanu i já, a panička se mnou trochu poběhá. Občas jdeme kolem kuchyně a to mne velmi láká, mohla bych jim zkontrolovat přísady. Ovšem u benzínek holt nejsem na volno a panička je ostražitá, takže když je ale hodně dobře, dostanu kus jejich sváči a nebo granulky. Nejhorší to bylo v Anglii, kde si páník debužíroval na slanině s vejci a já dostala vodu. Čistou vodu. No že se nestyděj.

Ale ono se jim to vrátilo, hlavně páníkovi. Když fotil velikou napáječku jménem Loch Lomond, seknul sebou na šutr až mu foťák zaduněl. No, a teklo mu z rukou i z kolena, panečku, jak byl najednou hodnej.Když mu panička nadávala, mlčel, to není často. Asi se bál o ten foťák, řekla bych.

Bylo ještě skoro tma, když jsme na jakémsi kopci koukali na podivně nasázené kamení. Chápu, že psi značkaři by to ocenili, ale proč tam budili mne, to doteď přesně nevím. Navíc mne nepustili ze šňury, takže jsem ani nemohla prořádně zkoumat, kdo je tu kde podepsanej. A bylo mi zima, nemyslím, že z přespání.

Pak jsem si odírala drápky v jakémsi podivném městě s velikým kostelem. A samozřejmě, i když já už dávno vím, jak se mám chovat, přivázali mne k sice krásně kované, ale přesto bráně, a nechali mne tam., A sami se šli kochat. Trošíčku si šplhli, že mne vyfotili u záhonu rozkvetlých hyacintů. Ale furt jsem krapet uražená.

Zastavili jsme u jakési pobořeniny, byla v lešení a mí lidi tomu říkali hrad. No, já nevím, naposled jsem byla třeba na Děvíně, to byl hrad. Tadle kostka mi přišla spíš srandovní a mrňavá. Netuším, proč to opravují, pokud opravdu ti dva chlapi, co se tam uvnitř snažili pohnout jakýmsi pilířem, to náhodou nechtějí spíš rozebrat. Ale na to by nepotřebovali asi lešení.

Bydlím v noblesním bytě, všude vysoké koberce. Podle návodu mám zakázány postele a kanapíčka, no, uvidíme. Však žádná kaše není tak horká, jak úředník uvaří ...

24.4.2010 - Cowal


AsgogCowal je jeden z milionů poloostrovů Argyllu. A protože na něm bydlíme, začínáme své poznávání právě zde.

Už při vjezdu do Skotska mne napadlo nazvat tuto zemi zemí narcisů - kvetou tu všude. Některé možná uměle vysázeny, některé se utrhly zahradníkům z hrábí a kvetou neorganizovaně. Krom všudypřítomného hlodáše, který mimochodem také právě kvete a to jásavě žlutě, jsou to právě narcisy, co jinak nepřívětivou rezavě hnědou barvu kopců Cowalu zkrášluje. Navíc můžeme Cowal nazvat zemí bažantů - na své první cestě jsem jich potkali nepočítaně. Zajímavé bylo, že jsme na cestě potkávali především krásně zbarvené kohouty, slepice patrně seděly na vejcích, a nebo, k budoucí škodě, poslední snůška byla jen kohoutí ... Je třeba připomenout, že silnice Cowalu jsou prostě ty uzounké s výdutěmi, a když se na nich ještě honí bažanti, je cesta obzvlášť srandovní.

Cowal je velmi kopcovitý, od moře se zdvihají kopce i přes 700 metrů vysoko. Netvrdím, že na všechny vedou cesty, ale někdy má řidič ten pocit. Stavebníci si s úhlem klesání / stoupání evidentně nelámali hlavy.

Svou první cestu jsme vedli přes Loch Tarsan, to je zcela výjimečně umělá voda - přehrada, pohánějící elektrárnu o 150 metrů níže. Při naší návštěvě byla prakticky vypuštěna. Ostatní lochy již byly plné ... Cílem nebyla elektrárna, ale trochu utajená zřícenina hradu Asgog, ležícího, jak jinak, na břehu Loch Asgog. Cestou jsme dumali, zda jméno není pozůstatkem nějaké temné řeči, docela nám to ladilo s Mordorem, ale to jsme ještě netušili, jak temná cesta k zřícenině nás čeká - lilo jako z konve, šlo se pastvinami, kde jsou vypuštěni býci, u mrtvoly ovce se krčilo jehně a my se bořili do bahna po kotníky i výše, jen abychom dobyli hrad. Podařilo se s vypětím všech sil a obětováním ponožek. Snad i proto nás hrad trochu zklamal, byl ještě menší než Carrick a bude pohlcen buďto okolním hlodášem a nebo přirostlým břečťanem v době kratší než dlouhé. Ale romantika z něj ještě nevyprchala.

Další zastávkou pak byl mnohem fotogeničtější Lachlan. Ovšem zase jsme čekali hrad a objevili hrádek. Je pravda, že tentokrát již bylo možno alespoň trochu fabulovat, co tam kde měli, možná i nějakou tu bitvičku za přivřenými víčky bylo možno shlédnout. A to vše třeba i proto, že přestalo na chvilku pršet.
Nedaleko hradu je malebný hřbitov, nyní dokonce částečně obnovený, to znamená, že se jeho okolí opět začalo pohřbívat. Centrem starého hřibitova je ruina kapličky, bohužel již bez střechy, uvnitř stále ještě náhrobky. Je s podivem, že důstojnosti a svatosti místu neubírají ovčí bobky všude roztroušené.

Dalším hřibitovem je maličko profláknutější ten, který leží v obci Clachan of Glendaruel. Za svou slávu vděčí jednak maličkému lapidáriu středověkých náhrobních kamenů, jednak georgiánskému kostelíku, který zde Campbellové postavili, snad v rámci jakéhosi smírčího řízení. Kostelík je prostinký, snad proto si mohou dovolit nechat jej otevřený po celý den. Je to kostel skotské církve, na její historii zde není bohužel dostatek místa; zasloužila by si více vět.

Cesty automobilové jsme ukončili po poledni, odpoledne, v hustém dešti (jak jinak) jsem vyrazili na prohlídku Dunoonu. Překvapivě bylo otevřeno v informačním středisku; jen jsme později zjistili, že kupříkladu informace o internetové kavárně je jaksi zastaralá. Ovšem koupili si nás místní sportovci, kteří v provazích deště hráli tenis, jakoby nic. Tož jsme také cachtali kalužemi po městečku a tvářili se, že nám to mokro dělá dobře.
Ve městě mají též hrad - jedná se o kopec trávou porostlý, patrně uměle navršený počítám tak před 200 lety. Hned vedle je pseudogotické muzeum nevim čeho. Ovšem pohled na přístaviště na muřích nohách je poměrně půvabný. Centrem nákupním je patrně Argyll street, po každé straně obchod s něčím, bohužel při neděli zavřeno vše krom domácích potřeb. Ty jsme samozřejmě prolezli a kvalifikovaně posoudili, že mají vše, čeho normální člověk žádá, krom mlýnků na maso.

Ještě zbyl čas, tak jsme nastartovali Yardu a vyrazili podle moře na jih, do Towardu na maják. Ten je patrně privatizován nebo tak aspoň vypadá. Díky pozorné jízdě dál jsme objevili nenápadnou šipečku stranou cesty a po zaparkování jsme došli k patrně největší a nejmalebnější zřícenině dnešního dne. Je ukryta v parku (zahradě?) towardské vzdělávací společnosti, hlídají ji tu srnci a zajíci, kteří znervózňovali Betu. Bohužel i tato zřícenina bude brzy pohlcena flórou, ale asi to tak má být.

Cestou zpět projíždíme Innellan a objevujeme golfové hřiště z roku 1891. Nikde nikdo, na dveřích je napsáno, kam vhodit poplatek za použití hřiště ... Nádhera.

 

 ! 

  Betí názor na věc

Vytáhli mne do děsné zimy a mokra, netuším, co je to napadlo a kam mne vezou. Přitom páník naprosto správně zjistil, jak se zapíná elektrický krb v našem novém domku, já zjistila, že když potichu vlezu na kanape, tak to ani nevrzne a nikdo si ničeho nevšiml (no, možná jo, protože odpoledne se tam objevilo moje povlečení) a když mi pustili televizi, nebylo třeba nic měnit.

Chození na hrady není až tak nezáživné, evidentně nejsem jediný pes, který tu byl. Jen panička poněkud hystericky pokřikuje, když zkoumám některé okrajové partie zřícenin. A pak taky znervózní, když přicházejí další kulturymilovní lidé; to mne hned přivazuje a oni uskakují. Volají "pony!" a "horse!" a myslí si, že mne neurážejí. Divnej národ, tihle Skoti.

Na hřbitovy a do kostelů nesmím. Není mi moc jasné, proč, pochybuju, že bych tam nadělala víc zmatků než školní výlet. Ale už moc neodmlouvám, od té doby co mne nepřivazují u plotu ale nechávají v yardovi, dřímu.

Skotsko je mokrá země, nemohu si pomoci. V podstatě pořád nám teče voda na záda a když náhodou ne, tak je určitě aspoň pod nohama. Moc krásný to bylo u Loch Azgogu, tam má bahno takovu oranžovou barvu a na mých nožkách bylo výjimečně dekorativní. A navíc nebylo moc kde ty nohy umejt, tak si to bahno povezeme asi až domů, neb jsem jej vetřela do yardova pelíšku.

Nejlepší nápad měli moji lidé, když mne nechali přemýšlet o cestě na kanapíčku a sami šli zkoumat město. Já stejnak po tvrdém chodím nerada, a do deště jakbysmet. Přiznám se, že jsem to trochu s tím přemýšlením přehnala a nevšimla jsem si ani, že se vrátili, to byla ostuda ...

Zapomněli sebou zabalit plecháček dávkovací. Myslím, že mi dávají méně kaninek než obvykle. Počítám, že silně vyhubnu, možná tuhle výpravu nepřežiju.

Když jsem ve svém pokojíku v yardovi, nehladí mne ani na mne moc nemluví. Vůbec se mi nechce do něj nastupovat. Navíc myslím, že má nějakou technickou vadu, nikdy mi nepřišel tak vysoký. Panička musí hodně zabrat, aby mne vyzdvihla.

25.4.2010 - Argyll


ŠutrOsměleni tím, že jsme zvládli řídit yardu na silnicích Cowalu, vyrážíme na trochu delší cestu. Víme, že prehistorické osídlení Argyllu je slušně zmapováno, chceme aspoň něco vidět. Nelze se ale vyhnout myšlenkám na dávné království Dal Riada a pravděpodobný způsob žití tehdejších lidí. Ve zdejší naprosto nehostinné byť oku ladící krajině to nemohla být žádná legrace. Těžko říci, jak a kde eventuálně obdělávali půdu; víme-li, že se jednalo o relativně bohaté a mocné království, z něčeho to bohatství muselo brát. A není vidět, z čeho.

Svou dnešní cestu ale začínáme u Inveraray, poměrně hodně šeredného hradu vévody z Argyllu. Hrad je možná proto šeredný, že prostě si na hrad trochu hraje (je postaven na místě vyhořelého předchůdce kdesi koncem 18.stol.) a chybí mu buďto hradní funkčnost a nebo lehkost napodobitelů, jsou lze vidět třeba u staveb Ludvíka Bavorského. Nevím, jakou symboliku přiřadit stádu černých ovcí na místní pastvině, asi žádnou. Objekt se honosí parkem, který jsme byli nuceni vynechat, možná k vlastní škodě - co bylo z dálky vidět, vypadalo moc pěkně. Zajímavé je přilehlé městečko, které vzniklo jako sociální projekt města nového typu v téže době (šlo o odsun chalup prostých obyvatel stranou od nového hradu); jeho rozvoj se ale patrně zastavil spolu se smrtí inspirátora. Až do 30.let minulého století však sloužila zdejší věznice, dnes je zde muzeum. Z hlediska dnešní politické korektnosti lze za zajímavé považovat rozdělený kostel na část gaelskou a část anglickou, přičemž pouze ta anglická je dodnes funkční. Při té příležitosti je třeba zmínit dvojjazyčné cedule především u názvů některých obcí. Zatím to působí krajně nerozmyšleně - někde jsou, někde ne. Je možné, že o použití rozhoduje obec, pak by to bylo v naprostém pořádku.

Dalšími zastaveními už budou pouze prehistorické artefakty, tak aspoň zněl plán. Leje jako z konve, z asfaltek odobočujeme na blátivku. Prý kruhy či dolmeny nebo posvátné skalní jamky vlastně spirály do skály vyryté, místo zvané Achnabreck. Skotové zde postavili svým cyklistickým nadšencům dráhu či trasu, patrně by je jinak k prehistorii nedostali. Vše tedy dopadlo poněkud jinak, než bylo plánováno. Objevili jsme sice nádherný dubový prales, obkroužený sofistikovanou cyklistickou dráhou (dřevěné hatě obalené rabicovým pletivem, aby se borci nesmekli, já padal i bez kola), nenašli jsme však ani skálu, natož nějaké vrypy. A krásně jsme zmokli a yarda se od Bety barevně přestal lišit - oba jsou jásavě hnědí.
Náladu jsme si spravili až o pár kilometrů dál - z pláně vystupuje vyvřelina, na které již v železné době snad prý byla pevnost, dnes má jméno Dunadd. Těžko říct, zda opravdu, snad podle nálezů ano, ale každopádně museli obránci dávat hodně pozor, kam šlápnou. Nejen kvůli ovcím, ty možná tehdy nebyly až tak pomnožené, ale podlaha zde rozhodně není vyrovnaná. Ovšem výhled je přebáječný. A navíc přestalo pršet, což zaznamenala i posvátná do skály vydlabaná miska.

Centrem prehistorických atrakcí Argyllu je obec Kilmartin, kde je přímo muzeum takových věcí. V rámci muzejnictví zde též vytvářejí příslušné artefakty, až oči přecházejí a hlavně se laik neorientuje, co je arte a co fakt. Každopádně tu najdete lineární hřbitovy (to jsou takové hromady kamení a v nich se pohřbívalo), kamenné kruhy, jejichž smysl není zcela zřejmý ale teorií o něm je k dispozici bezpočet, na místním křesťanském hřbitově lapidárium středověkých náhrobků (to je trochu skok v historii, zhruba 1000 roků), a samozřejmě si lze leccost koupit, zaručeně keltské tretky.
My jsme si ztopořených kamenů užili kousíček před Kilmartinem. Netvoří kruh, ale určují východozápadní přímku (ověřeno palubním kompasem); škoda jen, že okolní ploty znemožňují vzdálenější pohled, možná by nás přiblížil k nalezení smyslu. Takto to vypadá jako měřák slunečního postavení, ale jestli to tak opravdu bylo, nevím.

Poměrně brzy jsem byli doma, což nám umožnilo odložit psa a vyzkoušet hřiště Innelllan Golf Clubu, kde se greeny stříhají od roku 1891. Tentokrát zde byli i lidi, ba i výběrčí fee se našel. Na nic se neptal, zkásnul nás o Ł26 a ukázal, kde se nachází první odpaliště. Tolik vody na hřišti jsem viděl naposledy, když se otvíral Malevil, to se taky bořily míče do farewaye. Tady ale to mají trochu jinak - široké farewaye (kdo se netrefí, má smůlu, protože okolo je prostě hlodáš nebo jiné neřádstvo a míč je navždy ztracen) nyní sice podmáčené, ale krásně střižené, greeny tvrdé a rychlé, odpaliště rovná a pevná. Kolem hlavy fičí vítr poctivě 50 km/hod, prostě autentický golf. Paráda.

 ! 

  Betí názor na věc

Už zase vstávají jak na šichtu. Vůbec si nevšimli, že tady je jinej čas! Vyhánějí mne ven před dům čůrat, ale tam je zima a děsně leje. Já tam nechci, chci spinkat. Nejmíň ještě hodinu. A zatopit by mohli.

Do yardy mne nakládají jak balík, pravda, nijak zvlášť nespolupracuji. Nechce se mi. Proč já se mám furt někam vláčet? A navíc leje a fouká. Aspoň že páník umí v yardovi zatopit, ovšem panička hned tvrdí, že je vedro. Houby ví, co je vedro.

Obcházíme jakýsi divný hrad. Je dvojitě divný - jednak v něm asi někdo bydlí, jednak mne nepustí ze šňůry a tudíž jej nemohu prozkoumat, jak jsem zvyklá. Takže proč tu vlastně vystupujeme? Snad že bychom si šli pohrát s ovečkami? Ne, zase nic. Hážou mne do yardy a jede se dál. Naštěstí v té hloupé vesnici plné bílých baráků a černých oken nemusím vystupovat, mohu přemýšlet. To já moc ráda, ale nejraději na kanapíčku, teda.

Konečně zábava! Sice do kopce, sice fouká a leje, ale jsem na volno. Nechápu moc, co tady v tom bahně chtějí objevit, ale dobře se mi tu běhá, voda v loužích je velmi chutná a bahýnko přilnavé. To, pravda, se nezdá být mým lidem jako obzvlášť veliká výhra.

Zase do kopce, ale na záda svítí slunko. Fouká, hodně fouká. Panička huláká, že někde spadnu a jak tak koukám, může mít i pravdu. Předvěcí lidé si stavěli fakt podivná sídla - na vídrholci. To já bych volila teplé suché a spolehla se na nos, co s takovou viditelností.

Nechápu, co nadělají z několika šutrů, úplně stejně jako ondá po ránu. Úplně naměkko! A nejsou v tom sami, lidí tu očumuje víc.
Mimochodem, všimla jsem si, že tady jsou často lidé s dvěma psy - jeden je penzijního věku a druhý mu dělá společnost. A lidi se jim starají o program. To je, myslím, správný postup, jen nevím, zda bych chtěla nějakého vetřelce do baráku. No, kdyby zůstával v předsíni a bral si jen Rickovy hračky, tak by to možná šlo...

Sláva, jdou na golf. Mám barák pro sebe a své myšlenky. Jsou tak veliké, že se mi sem ani k nim nikdo nevejde. To mám moc ráda.

26.4.2010 - Cesta do vnitrozemí


MelroseŽe Skotsko nejsou jen holé kopce porostlé ovcemi lze ověřit kupříkladu cestou od západu na východ. Zvolili jsme trasu Dunoon - Stirling - Edinburg - Roslin - Melrose a zpět, i přes veliké naléhání se prostě St.Andrews nevešel. Až na závěr se ukázalo, že by se to klidně dalo stíhat, ale už bylo pozdě.

Vyjíždíme brzičko, to je takový náš zvyk. A právě díky tomu zažíváme úžasný pohled - Loch Eck i Loch Long vytvořily tak nádherné zrcadlo, že bylo snadné strhnout auto do jezera. Fotky rozhodně nejsou zdaleka tak přesvědčivé jako skutečnost.

Stirling je prostě skotská srdeční záležitost, snad proto do něj nepouští psy. Pod tímto hradem se vybojovala lecjaká bitva, na tomto hradě se ušila lecjaká politická kulišárna, prostě odtud se hodně vládlo. Nejvíc patrně od nástupu Stuartovců a paradoxně ještě nějaký čas po jejích vyhnání (? - ten otazník sem kladu, protože si nejsem jist historickou interpretací nahrazení Jakuba Stuarta Vilémem Oranžským) v rámci tzv. jakobitských povstání. Hrad stojí na čedičovém kopci a od západu ani nevypadá nijak veliký, jen ta skála pod ním má nějakých 75 metrů. Od východu je už vidět, že se jedná o rozsáhlý komplex budov různého stylu a jistě i věku. Jak pravím, se psem se tam nesmí a tak víc nevím. Za zmínku stojí, že krom hradu je na vrcholu pahorku obrovský hřbitov, podle všeho i významný. Výhled, který se z hradu člověku otevírá, je úchvatný. Pomiňme věž Walaceho památníku (romantická viktoriánská doba přála podobným stavbám), ale hlavně si znovu uvědomíme podstatně jinou tvářnost krajiny oproti Argyllu, například. A samozřejmě nesmím zapomenout na "podhradí", město, které je samo o sobě půvabným klenotem. Kdo spěchá, vyjede až na hrad autem, kdo ne, může se kochat.

Na zdejší poměry obrovskou městskou aglomerací je Edinburg; vřele však doporučuji českým silničním architektům ke studiu, kterak lze zajistit relativně plynulou dopravu ve velikém městě. Ale to sem až tak nepatří. Samozřejmým cílem naší cesty byl hrad a tzv. královská míle - spojnice hradu s místním sídlem královny a nedalekým parlamentem. Ovšem nebyli bychom to my, aby se věci trochu nezvrtly. Především na hradě se chystalo jakési vystoupení v rámci čehosi, takže nejenže nebylo možno jej prozkoumat, ale i na hlavním nádvoří stavěli tribuny. Tož jsme vyrazili po královské míli, tento nápad jsme bohužel neměli sami (ale to se dalo tušit) a tak jsme se všichni národové valili z kopce dolů. My jsme tedy zabočili krátce na prohlídku katedrály sv.Gilese, kterážto je uvnitř překrásná. Pro fajnšmekry doporučuji prohlédnout si císařské zakončení věže (a pak že si Stuartové nevyskakovali). Jinak jsme pelášili dolů z kopce až k novému parlamentu, do královského sídla Holyroodu jsem se nehrnuli. Marně jsme přemýšleli, proč tak nepěkné sídlo zvolil sobě parlament tak starodávného národa, proč nevyužil staveb existujících a zajisté důstojných. Ale je to jejich věc, samozřejmě.
Zpět k hradu zvolili jsme souběžnou cestu a to nebylo úplně rozumné rozhodnutí. Jestliže Royal Mile je sice nabitá turisty a po obou stranách se nabízí předražené zboží všeho druhu (whisky jistě nikoli, tu nelze předražit), je to poměrně čistá ulice. Jinak je tomu hned vedle, včetně podivných existencí, jež lze zde potkat.

Rosslynská kaple nás lákala především tím, že podle všeho dokumentuje přehlížený fakt, že Kolumbus určitě nebyl první, kdo dojel do Ameriky (není mi jasné, zda se jedná o jeho marketingové vítězství či prohru). Že do ní nebudeme moci jít se psem, to bylo celkem jasné, že ale budeme muset věnovat na obnovu stavby Ł15, to už se nám zdálo na desetiminutový pobyt poměrně hodně. A jeli jsme dál.

Jsme v kraji Waltera Scotta, zde v obci Smailholm se léčil po prodělané obrně co malé děcko. Vysoká věž, jež byla součástí obranných zařízení stavení, byla i jemu připomínkou složitého života na pomezí Anglie a Skotska. Do věže se patrně ukrylo vše živé, když Angličané přicházeli. Je s podivem, že oheň nebyl použit, ale věž stále stojí, tak asi ne.

Britové mají jakousi obcesi v udržování zdevastovaných opatství; navštívili jsme dnes hned dvě. Především méně známé a také podstatně lépe zničené opatství Dryburgh Abbey nás zasáhlo hluboko. Nejsa odborníky, těžko si představit, jak celé opatství vypadalo, ale i to, co zbylo, je krásné. Elegance opracovaných kamenů je na podstatně vyšší úrovni, než na tolik opěvovaných středověkých náhrobních kamenech. Velkorysost architektonického záměru je úchvatná stejně jako detail provedení. Není divu, že právě zde je Walter Scott pohřben.
Podstatně slavnější a úspěšnější (zajímavé, že po celou dobu trvání) je Melrose Abbey, opět ruina. Obě opatství výjimečně nepadla díky náboženským válkám, to jen jedna epizoda skotsko anglických válek vymazala z povrchu zemského skoro 400 let historie místa.

Cestu zpět jsme zvolili neortodoxně - pojedeme přívozem! Měli bychom ušetřit nějakých 100 km jízdy, a to je co říct. No, možná jsme měli trochu smůlu. Než jsme se problikali červenou vlnou Glasgow (je stejně zajímavé, jak zdržují kruhové objezdy vybavené semaforem) a našli přívoz, trvalo nám to poctivě hodinu. Pak jsme zaplatili nějakých Ł16 a půlhoďku počkali na loď, která nás 25 minut vezla do Dunoonu. Kdybychom jeli po svých, bylo by to zhruba stejně rychlé a o nějakých Ł10 levnější ... Ale zase bychom nemohli udělat ty fotky z lodi, to je fakt.

 ! 

  Betí názor na věc

Dlouhé cesty nemusím. I když mám (prý) dost prostoru, zdá se mi, že se yarda zcvrknul. Ale je možné, že hlavní potíž plyne z toho, že teď většinu cesty proležím. To doma v Česku je jiná jízda, panečku. Hulákám, těším se, sedím a klepu se. Tady sebou seknu a jen když slyším, že se vepředu něco rozbaluje (miluju čekuládku, jablíčka, chlebík se salámem, chlebík se sýrem, a to se může zacyklit) tak vstávám a dávám vědět, že tu jsem. A musím uznat, že panička páníkovi klidně i od huby utrhne, abych se měla trošíčku líp.

Nepustili mne na hrad. Stydím se. Mí lidi se tváří, že jim to nevadí, a možná fakt ne, ale mne se to dotklo. Že prý jen kdybych byla průvodčí pes, to je asi ten s kleštičkama. Nevím, co špatného bych jim na té hromadě kamení co jí říkají hrad mohla udělat, zvlášť když mí lidi sebou mají pytlíky igeliťáky a všechny stopy sklízí. Fakt nechápu.

Když chodí do kaplí, kostelů a hřbotovů, netahají mne ven. Přiznám, že už to ani nevyžaduju, prostě jsem to vzala na vědomí. Ale že mne vzali na královskou míli, to mne pěkně vytrestali. Tvrdý podklad, žádný trávník a navíc dole u parlamentu ty rybníčky, co přímo volají po napití, jsou prostě nebezpečný. Nechápu, jak to mohlo projít kontrolou, to nemůže splňovat normy. Dyk to je nejmíň deset centimetrů hluboký a musela bych ještě dalších deset centimetrů z břehu sejít! Vyhodnotila jsem to jako přílišné riziko a po chvíli jsem přesvědčila paničku, že mne napojila z igeliťáku, který naplnila právě v tom bazénku. Vodu mají slušnou. Ale fakt, nebezpečný!

Příjemně na mne zapůsobila zřícenina kostela - mohla jsem tam. Sice na šňůře, ale aspoň jsem mohla paničku povodit, no trochu vodila i ona mne. Nejsložitější bylo projít pokladnou, tam měli lino. Pak už jsem se ujala vedení výpravy, prošli jsme hlavní i vedlejší lodě, očuchala jsem kamení v lapidáriu (nechápu, proč to kamení museli lapat, zdálo se mi nehybné, ale nejsem na to machr), jukli jsme na náhrobky jakýchsi významných lidí (podivné, jen na tom spisovatelském byly kytky) a probrodili jsme pole narcisů. Mimochodem, mají tu nefalšované cedry a vůbec spousty pěkných stromů.

U dalšího Abbey mne ani nevyndali, navíc krapet lilo. Takže já byla celkem spokojená, kdyby lidi furt tak hloupě nekoukali do mého okénka. Budu si muset u páníka vyžebrat nějaké záclonky.

Veliký zážitek! Jela jsem lodí! Pravou a nefalšovanou, úplně mořskou! No řekněte, kdo z vás to má?
Když jsem se přetáčela na druhý bůček, pohyb yardy vyděsil posádku, ale naštěstí správně brzy vyhodnotili, že v yardovi sedí éterický psík a přestali zmatkovat.

27.4.2010 - Bute


HlodášNa ostrov Bute jsme prostě museli, protože hrabství, kde jsme rozbili stan, se správně jmenuje Argyll&Bute. Takže, jako správní hosté, soudíme, že je třeba prolézt dům hostitele od sklepa po půdu.
Zvláštností je již to, že zde roste o poznání méně rododendronů (v "pevninském" Argyllu se jim výjimečně daří a těžko říct, jaký podrost zde byl před nástupem této himalajské rostliny) a snad i trochu méně hlodáše, i když to si nejsem tak jist. Zmizely narcisy a nahradily je obrovité petrklíče volně ložené. Snad jsou i masožravé.
Překvapivě na Bute i ořou, patrně zde tedy existuje aspoň trochu zemědělství, jak je známe my, i když pastviny ovcí a hovězího jasně převládají i tady.

Bute je ostrov a tudíž tam nejde jinak, než trajektem. Z Colintrave jede plných 5 minut, lístky se prodávají pouze na straně Cowalu a není to tak drahé. Přístav v Bute je skutečně velmi skromný, myslím, že tam nestojí ani jedna budova. Musíte ujet asi míli, než se dostanete do přístavu Rhubodach, to je vlastně první "město". Maličko připomíná westernová městečka - z jedné strany silnice moře, z druhé jedna řada domů. Nic víc, jedna řada. Prosím, domy jsou upravené, stojí před nimi mladá auta, ale nějak to působí trochu depresivně. Asi že jsme tu mimo sezónu.

"Hlavním" městem Bute je Rothesay, městečko víceřadé. Na nábřeží u mola se honosí viktoriánskými záchodky, snad dokonce jsou vyjmenovány co národní bohatství, jistě nejen ony jsou připraveny na návaly turistů. Vždyť na Bute jsou 3 golfová hřiště! Jinou atrakcí Rothesay je zřícenina hradu, dokonce s vodním příkopem. Když jsme tu byli my, zříceninu právě stavěli, no asi jen zabezpečovali. Vodní příkop je již pouze naznačen a celkově fotogenicitě hradu škodí, že je kol kolem zastavěn.
Další zajímavostí města je kaple St.Mary Chapel, maličkatá přilepená k novému kostelu. Zajímavá je jednak stářím - prý od 14.století, jednak je v ní mauzoleum markýze z Bute a rovněž je zde pohřbena neteř Napoleona. Svět je malý, vzala si šerifa z Lancasteru a skončila na Bute.

Neúspěch zaznamenala naše objevitelská cesta - hledali jsme maják. POdle mapy tam musel být - napřed skončila silnice, pak sirší cesta, pak vlastně skoro jakákoli cesta. A když jsme na pravé straně pěšiny pod převisem vybafli na obstarožní trempíky (vypadali, že se vrací z Woodstoku a nemohou trefit), tak jsme to otočili. Přiznejme, že vítr už byl nesnesitelný, moře tlouklo do skal na břehu a prostě už nám bylo zima.

Vyrazili jsme hledat jakési kamenné kruhy (každý má nějakou úchylku a my tuhle), o nichž se kdesi objevila zmínka; místní mapy je ale nezmiňují, rovněž v průvodci nic nenajdete. No, nenašli jsem je ani my, a to jsme poctivě projeli všechny cesty, které na Bute mají. Rozhodně stojí za vidění St.Blanche Church. Zřícen je až posledních asi 200 let, odešel s posledním vikářem, postaven byl ale v poslední verzi někde ve 14.století na patrně již 800-letém fundamentu. Dnes jej navštěvují především ovce, přitom je to malebný kout, i když i tady fouká. Mezi zajímavosti tohoto místa patří oddělený hřbitov - zvlášť pro muže a ženy. Možná proto na Bute žije tak málo lidí ...

Krom golfových hřišť je jistě lákadlem Mount Stuart, pseudogotická vila obklopená parkem. Ovšem, jednak mají otevřeno od května a my se tak dlouho zdržet nemůžeme, jednak zase nevpouštějí psy. Ale musím uznat, že rododendrony jim jdou, aspoň ten u vstupní brány určitě.

Po návratu využíváme utahanosti psa, odkládáme jej na pohovku a jedeme se podívat do Kilmunu. Snad ani tak ne proto, že tu až do 1992 byla ponorková základna USA (snad prý přes 4000 vojáků, to musela být ekonomická bomba, když odešli), jako proto, že je zde v kapli mausoleum vévodů z Argyllu; bohužel otevřeno až od května. No, a v neposlední řadě je zde golfové hřiště. Opět stačí protlačit poplatek škvírou ve dveřích a můžete jít hrát. Nádhera. Hřiště má nizoučký par, je to jen 9 jamek, ale farewaye střižené jedna báseň (ale opět hodně podmáčené), greeny rychlé tvrdé suché. A malé, nijak zvlášť profilované. Obtížnost hřiště je dána terénem a všudypřítomným větrem. Radostná hra.

 ! 

  Betí názor na věc

Na lodi jsem už jako doma, takže další výlet mne nemohl vyvést z míry. Snad jen, že jsme se na té lodi mohli trochu zdržet, tohle ani nestálo za to.

Ostrov, na kterém jsme se vylodili, je možná pěkný, ale nemusel by tam foukat tak silný vítr. Šli jsme podle moře kamsi (vzhledem k tomu, že panička náhle otočila zrovna když jsme byli u nějakých voňavých lidí soudím, že jsme nedošli kam bylo plánováno, ale mně se nic neřekne), od moře lítala voda a mě mrzly uši. Navíc jsem se dost komplikovaně dostávala přes ovčí vrátka, to je takové divné zařízení, že jsem se několikrát málem zlomila, než jsem prošla. A mí lidi co? Chechtali se. Místo aby reklamovali blbé rozměry toho zařízení.

Když pochodovali na další kopec, už mne nechali odpočívat v yardovi. Myslím, že to je rozumné rozhodnutí, protože stačí, když si našlápnou ovčí trus oni, mně to žádnou radost nedělá, teda. Musím říct, že je velmi přilnavý.

Odpoledne vzali ty svoje tyčky a vyrazili na golf, to je vynikající vynález, tadle hra. Vůbec jí nerozumím, neumím, ale díky ní mám čas věnovat se hlubokým myšlenkám. Tak hlubokým, že mi uniklo, kdy se vrátili.

29.4.2010 - Ben Nevis


Dvě sestry ze 3Hora Ben Nevis je nejvyšší ve Velké Británii. Podle statistik tu ročně zahyne víc lidí jak na Mount Everestu. Tak právě proto jsme tam nechtěli lézt, ale vidět ji, to jo.

Vyrazili jsme samozřejmě ráno, když všichni Skotové ještě spali, neb podle mapy nás čekala těžká a dlouhá cesta. Když se Skotové začali probouzet, my už dobývali falložské vodopády. Netvrdím, že jsou perlou, ale ten potok generuje evidentně spousty energie. A navíc jsme si chtěli někde dát kousek kávy (z termosky, nějak nám anglická káva nepřirostla k jazyku). Když už jsem u té energie, cestou sem jedete kolem elektrárny Inveruglas, zaujme už budova, která vypadá trochu jako vrchní soud.

Od vodopádů vystoupete ještě pár zatáček a vjíždíte do Vysočiny. To se pozná jednak podle cedulí u silnice, jednak se z obou stran začínají vršit kopce. V našem případě bylo nepříjemné, že všechny byly stejně vysoké - oblačnost zrovna neumožňovala kopce nějak odlišit. Ale nepršelo. Velmi působivý pohled poskytuje Rannoch Moor, oblast vřesovišť a blat. Pohled působivý, možná trochu depresivní, ponecháváme ji po pravé ruce a suneme se k prvnímu dílčímu cíli cesty - Glen Coe. Je to jak již název praví údolí. Údolí pláče. Je spojeno s masakrem klanu Mac Donnaldů, ale je to dnes především překrásný kus přírody. Skalní masiv tří sester je skutečně působivý, hluboký zářez potoka v údolí si člověk uvědomí až když rozezná na jeho březích břízy. Silnice je k turistům velmi přívětivá a velmi často poskytuje prostory k parkování, abychom se mohli kochat. Rovněž jsou zde parkoviště pro odvážnější turisty, odložte auto a vyražte. Jen je třeba se dobře obléci a očekávat, že současné slunce se promění v krutou vichřici během pár minut.

Pod Ben Nevis se dostanete, projedete-li Fort William, městečko, které zaujme snad jen řetězem obchodů s upomínkovými předměty (je zajímavé, že nejvíc upomínkových předmětů je k prodeji v místě, které nemá cenu upomínat) a vydáte se údolím Glen Nevis. Po pár metrech je veliké parkoviště, obchod s nutnými potřebami (můžete zde dokoupit cokoli, co je na takovou výpravu třeba a není to tu příliš předražené) a mapa cesty. Nad vámi někde v mracích hora Ben Nevis. Podle všeho cesta tam a zpět netrvá déle než 8 hodin, ale vzhledem k měnícímu se počasí se může taky setsakra protáhnout. My mastňáci jsme se prošli kousek podle řeky Nevis, chvilku čekali, zda se hora odhalí, a pak jsme to otočili zpět.

Slíben byl hrad Stalker, podle všeho velmi fotogenická zřícenina. Ale bohužel, projeli jsme kolem něj bezmála bez povšimnutí. Specialitou zdejších vlastníků zřícenin je na ně neupozorňovat, možná kvůli stavebnímu úřadu. Prostě jsme Stalker přejeli a jen koutkem oka zaznamenali, že se jedná o další skotskou kostku (naše možná poněkud zjednodušující architektonické zatřídění), a protože jsme jich pár už viděli, neotáčeli jsme a pokračovali k poslednímu hradu - Kilchurn. Ten vlastně byl jakýmsi předchůdcem Inveraray, vyhořel asi před 200 lety. A je to škoda, to bylo fakt hrad. Mé srdce romantika bylo konečně nasyceno pořádnou zříceninou. Bohužel, poslední. Mimochodem, místní se ani nepoučili, že požáry jsou svinstvo, a jarní úklid louky před hradem vyřídili jedním pořádným požárem ...

Cestou sem jsme ještě minuli krásnou peřej v místě zvaném Connel, ale to už je podrobnost. Jen jsme se nemohli dohodnout, bylo-li by to na našich vertexkách sjízdné či nikoli. Rozhodně nehrozí, že bychom za rok krom Bety nakládali i lodě ...

 ! 

  Betí názor na věc

Zase cesta. Fakt jsou k neutahání. Já už nemůžu nastupovat a dneska dokonce panička zapomněla, jak mi má do vozu pomoci. Hrůza. A já bych tak ráda hlídala dům ...

Nechápu, proč mne tahají k vodopádům a hned ječí, že tam nesmím na průzkum. A vážou mne na šňůru (no ta by byla moc platná, teda), abych nikam nespadla. Tomu jako říkají dobrodružství, jo?

Je s podivem, že mne vypouštějí z teplého yardy vždycky do nějakého vídrholce. A oni se rozplývají, jaký že je tam výhled. Vichr znemožňuje něco pořádně cítit, maximálně to, že na tomhle parkovišti to někdo neudržel. Kdyby mne pustili proběhnout se do těch jezírek a vřesovišť, tak mlčím, ale takhle je to naprosto zbytečná zastávka.

Původně jsem se vyděsila, páník si přezul botky a vzal klobouk a bundu. I panička vypadala svěřepě. Hrozba Ben Nevisu jevila se být reálnou. Tvářila jsem se statečně, aby na mne nemohli hodit, že tam nedolezem, ale byla ve mne malá dušička. Už ten přechod přez řeku byl dobrodružný, mostek se houpal na vše strany a já měla držet fazónu. Ale zvládla jsem to. Pak došlo na lámání chleba a mně se vám ulevilo! Neodbočujeme na bení stezník, ale suneme se dál podle řeky kamsi do lesíka. No to je radosti! To bude prostě jen procházka, žádnej krvák. Mám svý lidi moc ráda.

Konečně hrad. Páník má slzy v očích, že ho taky pustili k opravdovské zřícenine a ne jen k takovým páršutrům. Však taky vyplácal celou paměťovou kartu na ten barák, co shořel. Shořel nedávno, protože louka ještě je plná popela. Ale voda už je tu dobrá a čistá.

 

30.4.2010 - Rozloučení s Cowalem

BažantéPoslední den byl původně vyhrazen na dohnání toho, co se nestihlo. Po krátkém zhodnocení jsme se dohodli, že to nejde stihnout, prostě většina nám asi unikne. I tak jsme tu ale pojezdili dost, hrdě tvrdíme, že na Cowalu známe snad všechny cesty.

A abychom to mohli říci skálopevně, vyrážíme na poslední cowalskou pouť - projedeme kolem hradu Toward dál a dál stále se úžící cestou až na její konec. Očekáváme nové a neotřelé pohledy na Loch Striven, možná až na Bute. To se vše naplnilo měrou vrchovatou. Navíc ale narážíme na k molu připoutanou loď zbarvení válečného a pětici lodí nákladních, kterak se jen tak poflakují na vlnách pevně k sobě připoutané. Asi taky na dovolené.

Cowal, jakoby se i on chtěl pochlubit ještě před naším odjezdem, ukázal, že je skutečně bažantím rájem, i když i pár jiných ptáků Jindra rekognoskovala.

Ještě rychle proběhnout obchody v Dunoonu na Argyll Road, neb samozřejmě je nutno přivézt něco úplně skotského těm, co zůstali doma. A pak balit, uklidit a tak.

No, finále bylo tedy na hřišti - Dunoonské hřiště je z roku 1891, jeho druhou devítku stavěl stejný architekt jako St.Adrews, ale asi jsem neměl správný den. Jednak farewaye byly podstatně podmáčenější, než si slušná hra zaslouží. Některé greeny byly tak mocně pískované, že jsem se v duchu omluvil domovskému Malevilu. Ale celkový pocit z hřiště je báječný a musím říct, že Dunoon ze hřiště je opravdu moc pěkné městečko. Dovolím si shrnout - ony "venkovské devítky" měly každá své kouzlo, možná to nejsou mistrovská hřiště, ale dá se na nich užít príma golf. Dunoonské hřiště už je trochu jinde posunuté, trochu více opečovávané, a pak člověk možná čeká víc, než je zdrávo.

 ! 

  Betí názor na věc

Nejlepší den výpravy! Ráno vstávám první, už to je div. Páník si vychrupuje až do světla a to, jak známo, je tu o hodinu později jak doma. A pak pomalá snídaně, dojíždím marmeládu, na granulkách je obzvlášť pikantní.

A stejně někam jedeme. Není to ale ani daleko, ani k zahození, vypouštějí mne na jakési louce u moře, plaším bažanty. Nádherně lítaj a ječí. Nechci ani sdělit, koho mi to připomíná, ale skoro jak bych byla nějde na okraji skaliska ... Báječná zábava, krásně se mi tu běhá, jsme tu úplně sami.

A pak hned návrat a uložení se do klubovky. Úžasné, asi začíná dovolená!

 

1.5.2010 Cesta zpátky

Čeká nás nějakých 2.100 km, takže už nic velkého neplánujeme. Stavujeme se krátce v Durhamu, kde stojí obrovská hora kamení a jmenuje se katedrála. Ranně gotická, řekl bych. Leží v ní Sv.Cuthbert, divotvůrce ze 7.stol., a rovněž Beda Ctihodný, pro jedny významný historik, pro jiné fakzifikátor dějin. V katedrále se nesmí fotit, proto tak skoupá dokumentace.

A pak už jsem polykání kilometrů yardou. Ještě jsme se zastavilli u Oxtedu u Dede a pak už bezmála nonstop pelášili domů.

Celkem po Britských ostrovech jsme urazili nějakých 3539 km.

Asi jsem udělala trochu faux pas - přijeli jsme k paniččiým známým, oni mají psa chlupáče štěkavého. A já, jak jsem vylezla z yardy, jsem se na něj zle osopila. Je mi to líto, snad z toho nebude mít šrám. Ale nemohla jsem si pomoci, no. Marně si mlámu hlavu, na co bych to hodila, ale žádná výmluva mne nenapadá.

Když už jsem se naučila chrupkat v yardovi, tak cesta končí. No je to nějaké spravedlnost?